Aktuality

Novinky z kulturního dění

Ivo Kahánek: Mým hnacím motorem je láska k hudbě

Ivo Kahánek: Mým hnacím motorem je láska k hudbě

Čt 01.listopad 2018

 

Mým hnacím motorem je láska k hudbě a vyjadřování se prostřednictvím klavíru

 

Má za sebou stovky koncertů na světových pódiích. Mnohými je považován za nejlepšího českého klavíristu současnosti. Ivo Kahánek, který vyrostl v nedalekých Palkovicích a své hudební začátky prožil v Základní umělecké škole Frýdek-Místek však kromě hudby miluje také Beskydy, do kterých se vždy rád vrací. Spolu s Janáčkovým kvartetem představí ve Frýdku-Místku program věnovaný 100. výročí republiky. Pá 16. 11. / 19.00 / Národní dům

 

Být virtuózem a profesionálem, to je snem mnoha začínajících hudebníků. Co pro vás znamená „hra na klavír“? Je to práce, zábava, radost, láska, povinnost...

 

Je to asi vše dohromady. Základním hnacím motorem, který nikdy nesmí vymizet, je rozhodně láska k hudbě a k vyjadřování se prostřednictvím klavíru. S kariérou pianisty je však spojena spousta věcí, které jsou spíš v kategorii povinnost, např. různé formy sebepropagace, neustálá mailová komunikace apod. Ale celkově to je radost.

 

Uvažoval jste někdy o jiné profesi?

 

Když vynechám klasické dětské sny (popelář, potápěč, hokejový brankář), tak klavír byl asi vždy jasnou volbou. Ale je pravda, že mé lehce introvertní druhé já se občas s nostalgií dívá na profese typu hajný nebo horský nosič, a jindy zase materialista ve mně závidí všem profesím, které něco hmatatelného vytvářejí. Celkově bych ovšem neměnil.

 

Uznáváte koncept talentu? Nedávno jsem četla teorii, že virtuózem v oboru se může jakýkoli člověk stát při soustavném několikahodinovém cvičení za 17 let... :)

 

Předpokládám, že autory té teorie byli určitě „američtí vědci“ J . Teď vážně. Je nezpochybnitelné, že soustavná vědomá práce se na výsledku podílí zdaleka nejvíce. Ale bez určitých daností, kterých není málo, a bez velké dávky štěstí se v tomto oboru prosadit nelze. Navíc ta teorie pomíjí dvě zásadní věci: lidskou jinakost (to, co jednomu půjde hned, bude další cvičit půl roku, a stejně se mu to v danou chvíli nemusí povést), a hlavně bytostnou touhu vyjadřovat se hudbou, která je hlavní složkou talentu a jíž se nelze naučit. Je to asi, jako bychom řekli, že když na tom budete 17 let pracovat, zamilujete se do kterékoli ženy na světě.

 

Jste také aktivním pedagogem. Často se nejen na ZUŠ setkáváme s dětmi, které jsou ke hře na nástroj „tlačeny“ rodiči. Jaký je dle Vás nejlepší přístup při vedení dětí, ať už z pohledu rodičů či pedagogů?

 

Kdybych to věděl, budu aspirovat na Nobelovu cenu za pedagogiku. Myslím, že univerzální metoda z definice neexistuje – jsou lidé, u nichž vede k cíli tvrdý dril od dětství, a naopak děti, které musíte nechat zpočátku víc „dýchat“, aby jim jejich láska k hudbě vydržela gradovat až do dospělosti. Řekl bych ale, že základní touha hrát na nástroj musí být u dítěte přítomna, a rodič či pedagog každý ze svého pohledu musí citlivě modelovat cestu dítěte k hudbě. Razantní nucení bude fungovat jen krátkodobě, dlouhodobě může naopak vypěstovat odpor. Ovšem jiná kapitola jsou děti, které se hodlají hudbě věnovat profesionálně – tam je samozřejmě soustavná práce nutná od poměrně útlého věku, podobně jako ve vrcholovém sportu. Jak k ní to které dítě přimět, to je složitá, individuální a subtilně dávkovaná záležitost, předpokládající velmi moudré rodiče i učitele.

 

Když se pouštíte do nové hudební výzvy, začínáte s novou skladbou, jaká je cesta k samotné závěrečné interpretaci na koncertě? Jinými slovy, jak moc jdete do hloubky?

 

V ideálním případě si skladbu napřed velmi zhruba přehraju z not, eventuálně poslechnu nahrávku, pokud je k dispozici, abych na sebe nechal skladbu celistvě zapůsobit. Důležité je slovo celistvě – tedy jak intuitivně, tak racionálně. Tím si vytvořím nějakou velmi hrubou uměleckou představu a začnu se skladbu postupně učit zpaměti, řeším technické problémy, přemýšlím o skladbě z hlediska formy, psychologického dopadu na posluchače, ale zároveň se s ní snažím emocionálně srůst. Na konci se opět vzdaluji od detailů, které by už měly být vypracovány, a upírám pozornost k celkovému vyznění. Samozřejmostí je také získávání informací o době a okolnostech vzniku skladby, jejím tvůrci apod. Ale osvědčilo se mi, že člověk nesmí pouze analyzovat a vymýšlet, musí ve všech etapách práce také cítit a vnímat určité hudební tajemství.

 

Jste odborníkem na interpretaci české hudby. Tak tedy. Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů?

 

Ano, tito pánové jsou určitě zlatým fondem české hudby, ale samozřejmě nejen oni. Z hlediska světového jsou skutečnými hvězdami zejména Dvořák a Janáček, ale i další Vámi jmenovaní, plus jména jako Jan Ladislav Dusík, Miloslav Kabeláč, Jaroslav Ježek či z mladé generace třeba Miroslav Srnka se na pódia prosazují a mají co říci posluchačům u nás i v zahraničí. Já ovšem velmi často hraji také zahraniční skladatele, bez toho se muzikant neobejde umělecky ani kariérně.

- lze dle mého vynechat

 

Zaznamenala jsem, že jste vášnivým cyklistou a do rodných Beskyd se velmi rád vracíte. Popravdě, když se řekne Vaše jméno, představím si Vás ve fraku u klavíru, a ne v dresu na kole. Dle mého jste slavná osobnost, poznávají Vás lidé, chtějí autogramy?

 

Vždycky říkám, že slavná osobnost je Jaromír Jágr, ne já J Párkrát se mi stalo, že mě někdo poznal, ale není to na denním pořádku. Ona ani klasická hudba není zas tak masový fenomén. Ale když se to stane, nepopírám, že je to příjemné.

 

Ve Frýdku-Místku vystoupíte spolu s Janáčkovým kvartetem s programem věnovaným 100. výročí republiky. Mohl byste zhodnotit tento staletý vývoj z pohledu klasické hudby?

 

To je otázka spíš na muzikologa, ale je pravda, že po sto letech už se dá trochu s odstupem hodnotit alespoň těch prvních 50 let. My jsme ve 20. století měli obrovské štěstí na autory světového jména, které jsem zde již zmínil – hlavně tedy Leoše Janáčka, představujícího výrazně národně až lokálně inspirovaného tvůrce, a Bohuslava Martinů, jako naopak dosti univerzálně znějícího skladatele. Za těmito osobnostmi však stojí další množství vynikajících tvůrců, kteří se prosazují na pódia, byť zatím ne v tak masivní míře. Nezapomínejme však také na rozvoj českých hudebních institucí, uměleckých škol a celkově interpretačního umění v Čechách. Tady je třeba říci, že vznikly unikátní věci – za všechny bych jmenoval Českou filharmonii a její bez nadsázky světové jméno, či na druhé straně spektra vznik sítě Základních uměleckých škol (dříve LŠU), které umožňují kontinuální hudební vzdělání statisícům dětí, což je unikátní koncept, který prakticky nikde na světě v této podobě nenajdete. Stejně jako všechny ostatní segmenty společnosti má i hudba své problémy, nicméně celkově si myslím, že můžeme mít velkou radost!

 

Ve Frýdku-Místku jste se narodil, odchodil jste také místní Základní uměleckou školu. Jaké pocity ve Vás vyvolává návrat do rodného kraje?

 

Já jsem ve Frýdku-Místku nehrál tak odhadem sedm nebo osm let, takže se strašně těším. Moc rád hraju pro publikum, které je trochu „moje“, kde dost lidí znám a oni zase mne. Doufám, že přesně tento pocit zažiju. Jsou lidé, kteří mají za svůj život víc domovů – kam je přesadíte, tam si ho vytvoří – a pak lidé, kteří mají jen jeden, ačkoli třeba žijí jinde. Já jsem ten druhý typ…

 

Děkuji mnohokrát za rozhovor.

 

Připravila Markéta Holubová



Koupit vstupenku


Aktuality

Zkušebna v Lískovci pronájem
Út 15.leden 2019

Nabízíme k pronájmu prostor vhodný pro zkušebnu hudební kapely.15 m2 / 1. podzemní podlaží / Kulturní dům Lískovec / od 1. února Hledáte místo, kde zkoušet? Tak se ozvěte :) kontakt: Janka Baklíková janka.baklikova@kulturafm.cz 777 728 097

číst dál
Rozhovor s hercem Josefem Kalužou
Stř 16.leden 2019

„Obdivuji, jak se charaktery postav v textech Yasminy Reza odkrývají na základě zdánlivých banalit“   Herec Josef Kaluža, absolvent Janáčkovy konzervatoře Ostrava, své první zkušenosti v divadle získal v Opavě. Poté přešel do Divadla P. Bezruče v Ostravě, aby nakonec zakotvil v současném angažmá, Komorní scéně Aréna v centru Ostravy. My Josefa Kalužu uvidíme v  jeho rodném Frýdku-Místku v drsné komedii Bůh masakru (So 19. 1. / 19.00 / Nová scéna Vlast). Předtím se ho však ještě zeptáme na několik otázek a zkusíme zjistit něco víc o jeho práci. Jak jste se dostal k divadlu? K divadlu jako takovému jsem se dostal díky studiu na ostravské konzervatoři a hlavně mé profesorce hlavního oboru Saše Gasnárkové a jejímu muži Bedřichu Jansovi. Oba nás na konzervatoři k herectví vedli a když jsem končil tento ústav, od Bedřicha Jansi (tehdejšího uměleckého šéfa v opavském Slezském divadle) jsem dostal ještě se dvěma svými spolužáky nabídku angažmá. Ale všechno začalo už mnohem dříve – v první třídě na zakládce k nám přišel jakýsi člověk dělat nábor do Lidové školy umění. Rodiče (myslím, že po poradě s prarodiči, kteří milovali ostravské divadlo) tenkrát přišli s nápadem mě přihlásit na literárně-dramatický obor. A zároveň mě přihlásili do rybářského kroužku. Aby se to vyvážilo. Obojí jsem miloval. Dovedl jsem sedět celé hodiny u nás na chalupě u potoka a dívat se na ubíhající hladinu… Nebo nekonečně dlouho listovat v dětských knížkách, kterých jsem měl kolem sebe spoustu. Ono se to vlastně tak nějak spojilo a začalo spoluformovat mou životní cestu. Ta má cesta k divadlu měla ale jednu křižovatku. Na průmyslovce jsem měl na práci důležitější věci, jako zakládat kapelu se spolužáky, věnovat se pohanskému bohu a holkám. Přesto jsem se díky náhodě přihlásil ve čtvrťáku na konzervatoř, udělal talentovky a “byl” tam. Těch náhod pak bylo ještě pár a já mám pocit, že se k divadlu vlastně stále dostávám. Jak se vám spolupracovalo s Dušanem Urbanem, režisérem inscenace, jinak stálým hercem Divadla Petra Bezruče? Dušan viděl kdysi někde tento text (nevím už, zda představení či film) a zamiloval se do něj. Byl jsem tuším první člověk, za kterým asi před třemi lety přišel s tím, že je touhle hrou fascinovaný, že by ji rád režíroval a že jsem člověk, o kterém je přesvědčený, že tam musí hrát. Pak se postupně dával dohromady celý náš ”kvartet” a lidi kolem nás. Jako dramaturg, rekvizity, scéna, kostýmy… Mezitím jsme hledali prostor, ve kterém budeme zkoušet a hlavně hrát. Chvíli jsme byli i u Bezručů, ale tam to díky jejich provozu nešlo. Oslovili jsme Starou Arénu, až zničehonic vznikla domluva s Albertem Čubou, kamarádem, který tenkrát právě otevíral nový prostor – Divadlo Mír a my během měsíce najednou udělali Boha Masakru. Zkoušení nebylo jednoduché. Jsme herci ze tří divadel se svými závazky, a tak byly zkoušky často po nocích, po dlouhém dni. Zároveň jako by nás to ale spojovalo. A taky Dušan, který je už u divadla déle a ví, že více práce udělají herci, které bude motivovat dobrým slovem a správnou připomínkou. A pak jakoby se text začal vylupovat a vést nás po jevišti, takže Dušan kolikrát jen konstatoval „Nevím, jak jste se tam dostali, ale jste přesně tam, kde jsem vás chtěl mít. Tak si to pamatujte.” Inscenace Bůh Masakru není prvním dramatickým textem Yasminy Rezy, u jehož jevištní realizace jste byl přítomen. V loňské sezóně jste byl ve Frýdku-Místku s inscenací Obraz Komorní scény Aréna. Byla to náhoda nebo máte k dramatům francouzské autorky bližší vztah? Obraz jsme u nás v divadle, tedy v Aréně, zkoušeli v loni v zimě a chvíli na to Boha v Míru. Dvě hry od jedné autorky tak rychle po sobě. Díky těmto dvěma zkoušením jsem se do jejích textů ještě více zamiloval. Jak krásně a rafinovaně dokáže ukázat lidské charaktery, vlastnosti nebo jak se postavy odhalují na základě zdánlivé banality! V inscenaci Bůh masakru, ve které jsou hlavními postavami dva manželské páry, hrajete Michala Houlliého - manžela, rodiče. Je Vám postava nějak blízká, dokážete se s ní ztotožnit? No, nevím, zda ztotožnit, ale dokážu ji pochopit. A když ji dokážete pochopit, můžete ji obhájit. To je důležité. A takové postavy Yasmina Reza má všechny. Že jim diváci můžou rozumět. Jsou složeny z lidských emocí, každodenních problémů, radostí. Hrál jste v seriálech, studentských filmech, televizních pořadech, byl jste nominován na Thálii za roli Ivana ve zmíněném Obraze. Máte nějaké herecké cíle do budoucna nebo jste již všeho dosáhl? Nějaký chytrý kantor na konzervatoři nám říkal, ať se nenecháme zmást, že je více druhů herců. Že někdo může být hvězda ve dvaceti, ale pak zhasne a někdo třeba zraje celý život. A to je můj cíl. Pokud jde o nominaci na Thalii, ta byla širší, ale i tak udělala radost. Stejně jako když přijde náš šéf Ivan Krejčí a řekne, že to bylo šušu. :) Nově vás s námi spojuje také osoba Jakuba Tichého, našeho bývalého ředitele a vašeho současného. Jak vnímáte jeho příchod do KSA? Přece jen v Komorní scéně Aréna bylo vedení léta stabilní. Kubovy písničky poslouchám ve sluchátkách, když chodím běhat… Dávají mi energii. Věřím, že on ji bude dávat našemu divadlu. Připravil Jiří Močička  

číst dál
Nedělní divadélka / změna
Pá 07.prosinec 2018

Nedělní divadélka tento víkend mění z důvodu nemoci představení. Uvidíme pohádku O Nebojsovi v podání Divadla V Batohu. Děkujeme za pochopení.

číst dál
Kultura ve Frýdku-Místku

Dáme vám vědět, co chystáme a proč u toho být!

Přihlaste se k odebírání Newsletteru Kultury F≈M a na váš email budou pravidelně chodit informace o divadle, koncertech, festivalech a společenských tématech, která hýbou Frýdkem-Místkem.

Ke stažení

Magazín

Magazin 1

Stáhnout

Program

Plakat 1

Stáhnout

Předplatné

predplatne

Stáhnout

Kino Vlast

kino program web

Stáhnout

Odkaz na akci byl zkopírován do schránky.