ROZHOVOR s Pavlem Sabelou: Svět funguje tak, jak si ho udělám sám

Pavel Sabela: Svět funguje tak, jak si ho udělám sám…


IMG 1206 male

 

Frýdeckomístecký hudebník známý z kapely Prouza a bývalý letecký mechanik Pavel Sabela prošoupal čtyři páry bot na cestě od mexické po kanadskou hranici. Nikdy v životě nesnědl tolik hamburgerů, čínských polévek, sušených brambor a nutely jako na své půlroční pouti přes Kalifornii, Oregon a Washington. Vypil hektolitry coly, a přesto zhubl 15 kilo. O své cestě napříč Amerikou bude povídat v Národním domě 6. června. St 6. 6. / 18.00 / Pavel Sabela: Pěšky pacifickou hřebenovkou / Národní dům


Pavle, co bylo pro tebe hlavní motivací k tomu, aby jsi podnikl takovou túru? 

Turistika a hory mi byly vždy blízké, začínal jsem samozřejmě v Beskydech, které jsem dávno prolezl křížem krážem, podnikl jsem i několik „ha-ha“ tripů po horách na Slovensku nebo v Rumunsku, no a jednou jsem se začal pídit po novém turistickém vybavení a narazil jsem na stránku nalehko.com, kde jsem si přečetl cestopis majitele téhle firmy, který prošel Pacific Crest Trail. Pak jsem se o tu cestu začal zajímat víc a víc, sledoval jsem všechna videa na YouTube, četl reportáže z téhle cesty, až mě to zcela pohltilo a rozhodl jsem se, že prostě chci a musím Pacifickou hřebenovku projít taky. Čím více jsem se pak na cestu připravoval, tím více jsem se nemohl dočkat dne, kdy vyrazím.   

Byl to tvůj první dlouhý track?

Jo, byla to moje první „long distance hiking“. Čím déle jsi na trailu a čím déle trvá to, že si denně dáváš třicet nebo čtyřicet kilometrů, tak se ta cesta mění ve fet, asi ten nejlepší fet, co jsem kdy měl. Ještě měsíc a půl po návratu jsem z toho žil.

Projít pěšky trasu dlouhou 4280 kilometrů, neměl jsi obavy, jestli to zvládneš?

Ne. Ta myšlenka byla tak silná, že jsem věděl, že dojdu do cíle, i kdyby mi medvěd ukousl nohu  a navíc jsem tam měl skvělého parťáka, Miroslava Daníška, a v tom to bylo lehčí. Jít sám, trávit čas jen sám se sebou, to by byl obrovský nával na psychiku. Postupně se k nám přidali ještě další, takže vždy jsem šel ve dvou nebo ve třech lidech. To byla vzpruha, která mě vždy podržela.

Bylo to poprvé, co jsi byl ve Státech a rovnou si je prošel z jihu na sever pěšky, jak na tebe Amerika působila?

Musím říct, že Amíci jsou naprosto úžasní, mám z nich pocit, že nejsou tak fixovaní na majetek, na nějaké zázemí nebo jakési pochybné jistoty či stabilní prostředí. Nemají problém se ze dne na den sbalit a odstěhovat za prací tisíce kilometrů daleko. Na rozdíl od nás nelpí tak na věcech a místech, jsou velmi spontánní a zároveň úžasně dobrosrdeční. Na cestě jsme se potkali se spoustou lidí, kteří naprosto nezištně pomáhají „hikerům“. Úplně běžně se stávalo, že jsme narazili uprostřed lesní pěšiny na krabici s nápisem „only for PCT hikers“, ve které byl chladicí box s colou nebo jídlem zdarma, někdo v údolí prostě každý druhý den vyšlape do hor a doplní zásoby, které mohou turistům pomoci a nikdo za to nic nechce. Běžně, když procházíš vesničkami, tak ti lidé dávají jídlo zdarma nebo se ti sami nabídnou, že ti vyperou věci a podobně.

 IMG 1498 male


Pacifická hřebenovka tedy vede i přes města a vesnice?

Jo jo, největším městem na celé trase je South Lake Tahoe, což je dvacetitisícové městečko u stejnojmenného jezera na hranici Kalifornie a Nevady. Jsou tam v podstatě jen hotely a služby pro cestovatele. Jinak jsme procházeli jen vesnicemi ne většími než Pržno nebo Lubno, přesto i tam byli na „hikery“ připraveni. V Americe je strašně jednoduché začít nějaký byznys, stačí, když řádně platíš daně a můžeš si otevřít kšeft, jaký chceš. Postavíš si gril ke stezce a začneš tam v sezóně dělat burgry, které prodáváš turistům, nikdo neřeší nějaké povolení nebo regulace atd. Velký problém je ovšem internet, ve městech se dostaneš na net jenom na slabé wi-fi v restauracích, a to ještě na omezenou dobu, mimo města máš pak smůlu, nemají tam ani telefonní signál, natož data.

Jak jsi tedy komunikoval půl roku s rodinou?

Dost těžko, mamince jsem posílal vzkazy přes známé, vždy když se mi zrovna podařilo být chvíli online, máma moc informační technologie neovládá, tak jsem ji vždy nechal pozdravovat a vzkazoval jí, že jsem v pořádku, setkání po půl roce pak bylo velmi dojemné.

Pacific Crest Trail patří mezi nejvyhlášenější stezky v USA, není z toho už tak trochu masová záležitost?

Není, vstup na PCT je regulován, musíš se alespoň půl roku předem registrovat u asociace, která stezku spravuje, oni ti pak nabídnou jeden nebo dva termíny, kdy můžeš vyrazit. Denně tak na stezku může vyjít pouze 50 lidí, což je na tak ohromnou vzdálenost počet, který je příjemný, rozhodně to není taková masová záležitost jako pouť do Santiaga a podobně.

6. června budeš mít u nás v Národním domě svůj první cestopis ve Frýdku-Místku, proč by měli lidi přijít si tě poslechnout. 

Protože těch zážitků je tolik, že to nemůžu každému vyprávět v hospodě zvlášť. Navíc pokud máte rádi přírodu a cestopisy vůbec, tak budete mít příležitost poznat Ameriku z nevšedního úhlu pohledu. 4280 kilometrů pěšky za půl roku, jsou borci, co to ušli za čtyři měsíce, my jsme ale nechtěli trhat rekordy, chtěli jsme tu zemi opravdu poznat a prožít. Připravoval jsem se na jednu dlouhou túru a místo toho jsem absolvoval opravdovou pouť. Cestu ke klidu a rovnováze, která mě osvobodila od stresujícího pohledu na svět. Cestou jsem prošoupal čtyři páry bot, nikdy v životě jsem nesnědl tolik hamburgerů, nutely a sušených brambor, vypil jsem hektolitry coly, zhubl jsem patnáct kilo a objevil v sobě nadhled, o kterém jsem nevěděl, že jsem ho schopen.

Už jsi tři čtvrtě roku zpátky doma, co děláš teď? 

Chystám se na setkání v Národním domě a taky na další cestu od Mexika po Kanadu, tentokrát ovšem více ve vnitrozemí, projdu Nové Mexiko, Kolorádo, Idaho, Wioming a Montanu.

Pavle, děkuji za rozhovor. Hm, patnáct kilo za půl roku…jdu s tebou. 

Byl bys jak proutek (smích)

Rozhovor připravil Vladimír Šmehlík


Zpět

 



Předplatné

predplatne

Předplatné


Newsletter



Facebook

KulturaFM

https://www.facebook.com/pages/KulturaFM/145149685496801

rss  RSS