Miroslav Táborský jako Einstein v divadelní hře Relativita

Stř 08.květen 2024

Pražské Divadlo v Řeznické přiveze do Frýdku-Místku hru o fiktivním setkání Alberta Einsteina a jeho utajované dcery Lieserl, ve kterém vědec světového formátu svádí souboj „morálky“ a „geniality“ (28. května/Nová scéna Vlast). „Hrát skutečnou postavu je vždy lákavá výzva,“ říká Miroslav Táborský o své roli v divadelním příběhu, který navíc sám režíroval. V generačním "souboji" se utká s herečkou Lucií Štěpánkovou a na jevišti stane také jeho žena Kateřina Táborská.

Jak obtížné je zahrát osobnost světového významu s pověstí šíleného vědce, který je zároveň roztržitý a zapomíná? V čem vám osobně Einstein imponuje?

Ta hra je hlavně velmi dramatickým střetem dvou citlivých lidí a je napsaná autorem, který umí velmi dobré dialogy. Je to typická hra na Broadway, kam si chodí „pořádně zahrát“ americké filmové hvězdy. A hrát skutečnou postavu je vždy lákavá výzva. Zvlášť v tomto případě. Byl to jeden z největších mozků, jaké lidstvo mělo, ale byl to především člověk, takže nebyl černobílý a hledat jeho lidské vrstvy se vydala i tahle hra a my s ní.

Charakteristickým rysem jeho zevnějšku byl tzv. syndrom neučesaných vlasů, kterým údajně trpí jen necelá stovka lidí na světě. Jak jste se s tím popasoval?

Od začátku jsem byl rozhodnutý, že musí být pořádná paruka, protože ta jeho hlava je znak, který každý zná.

Co vy a fyzika ve škole? Bavila vás?

To bylo střídavé. Já jsem kvůli kádrovým okolnostem studoval na gymnáziu v matematicko-fyzikální třídě a když mě nevzali na DAMU, šel jsem se dočasně „ukrýt“ na peďák na obor fyzika-základy techniky. To jsem netušil, že dočasnost znamená, že to dostuduji.

V příběhu zaznívá Einsteinova teorie, že „manželství je neúspěšný pokus udělat něco trvalého z čiré náhody“. Dá se s tím souhlasit?

On to měl s manželstvím a se ženami trochu zvláštní, takže já bych tam vložil výraz „někdy úspěšný“.

Einstein byl nadaným vědcem, ale projevovalo se u něj i umělecké cítění a již od dětství hrál na housle.  Máte vy sám nějakou libůstku, která se vymyká vašemu oboru?

Ani ne. Myslím, že všechno nějak zapadá do mého oboru. Ale to bude tím, že ten obor nemá hranice. Všechno, co dělám, se může v nějaké roli zúročit. Třeba právě i ta fyzika.

Hru jste sám i režíroval, co bylo pro vás v příběhu stěžejní?

Není to snadná hra. Téměř celá je jedním dialogem v reálném čase. Ale jak jsem předeslal, je to velké drama dvou lidí a mým cílem bylo tu dramatičnost prosadit v herecké práci. Ona totiž na první přečtení není tak vidět. I kolegyně Štěpánková si tím nebyla zpočátku jistá, ale po čase mi dala za pravdu a užíváme si především velké herecké příležitosti.

Máte ve svém hledáčku nějakého dalšího velikána, postavu, kterou byste si rád zahrál?

Ani ne. Kdysi jsem měl sny – Hamlet, Cyrano…, ale beru příležitosti tak jak přicházejí a naštěstí jich bylo a je stále dost.

RELATIVITA | 28. KVĚTNA | 19.00 | Nová scéna Vlast