Zveme vás na představení Mužské oddelenie

Pá 25.březen 2022

Po dlouhé odmlce zavítá do Frýdku-Místku Radošínské naivné divadlo se svým autorským představením Mužské oddelenie, které se uskuteční 5. 4. od 19.00 v Nové scéně Vlast. O působení Radošínského naivného divadla a také o tom, jak vlastně tato hra vznikla, se dočtete v rozhovoru s ředitelem souboru a hercem v jedné osobě Stanislavem Štepkou. Rozhovor je také součástí brožury Předpaltné Jaro 2022.

STANISLAV ŠTEPKA: BLÍŽI SA STÁ REPRÍZA PREDSTAVENÍ MUŽSKÉ ODDELENIE

Radošínské naivné divadlo je autorským divadlem s originální poetikou, které od počátku až dodnes uvádí hry jediného autora. Stanislav Štepka je zároveň autorem, uměleckým šéfem divadla a také členem hereckého souboru. A své pracovní role rozšiřuje o další, neméně důležité, které ho dělají šťastným v osobním životě: „Som aj otcom rodiny, šťastným starým otcom štyroch vnúčat a veľmi čudným občanom, ktorý nevlastní mobil.“

Jak vzpomínáte na začátky radošínského divadla, které je v podstatě vaším „dítětem“? Odpovídal repertoár divadla žánrově či tematicky tehdejší době nebo se vymykal, byl něčím novým a neotřelým?

Chceli sme sa vtedy na začiatku šesťdesiatych rokov minulého storočia veľmi podobať divadlám malých foriem, ktoré v tom čase boli veľkým šlágrom, teda hitom. V Bratislave sa o prvé humoristické scénky pokúšali bratislavskí študenti Milan Lasica a Július Satinský a v Prahe doslova zažiaril Semafor so Šlitrom a Suchým. Práve Semafor sa stal tou zázračnou lampou, čo „rozsvítila mou hlavu jako na plyn“. Ja, študent vysokoškolák, som nesmierne zatúžil byť v mojej Radošine Jiřím Suchým. Priveľmi sa mi to v prvej hre v roku 1963 (Nemé tváre alebo Zver sa píše s veľkým Z) nepodarilo. No nevzdal som to. V tých nasledujúcich tituloch to už bolo tuším o čosi nádejnejšie.

Divadlo funguje výhradně pod taktovkou vašich autorských her a již vaše první kusy - jááánošííík a človečina se staly divadelními legendami. Hrají se doposud stejně, nebo prošly za tu řadu let nějakými úpravami/ modernizací?

Veru, je to tak: už rovných 51 rokov máme v repertoári Jááánošíííka. A práve teraz v novembri bude tomu rovných päťdesiat rokov odvtedy, čo v malom divadielku v rodnej Radošine bola premiéra tragifrašky Človečina, ktorá po prvý raz predstavila divadelnému svetu – okrem iného – aj našu neskoršiu javiskovú legendu pani Katarínu Kolníkovú.

Vaše hry se vyznačují specifickou poetikou, jejímž hlavním znakem je tragikomika. Z jakých oblastí nejvíce čerpáte náměty? Na jaká témata se zaměřujete?

Život je už tuším taký: jedno oko sa smeje a na druhé plačeme. Nášmu divadlu sa tuším podarilo na chvíľu to uplakané oko na chvíľu prižmúriť. Častým prvkem bývalo i užívání západoslovenského či radošinského nářečí. Čím se vyznačuje? Západoslovenský, presnejšie radošinský dialekt, má celkom zaujímavú vlastnosť: je zrozumiteľný na celom Slovensku, ale – ako sme si všimli – aj na Morave a v Čechách. Okrem toho obsahuje ľudové humorné výrazy, na ktoré sme za skoro šesťdesiat rokov našej existencie doslova namotali aj našich divákov. Ak v niektorej hre absentuje nárečie, diváci nám to veľmi vyčítajú.

Jak se podepsala na působení a náladě divadla normalizace 70. let, kdy se dokonce rušila představení?

Celé 70. roky sme si po vynútenom odchode z Radošiny hľadali v Bratislave priestor pre divadlo, ale hlavne sme zápasili s komunistickými úradníkmi a so schvaľovacími komisiami, kterým vonkoncom nevoňala naša tvorba. V roku 1970 bola premiéra Jááánošíííka, no na veřejné hrávanie ho agentura Slovkoncert schválila až vo februári 1979.

Co považujete za důležité mezníky působení rnd?

Napríklad: teší ma úspešné dlhoročné fungovanie našej poetiky, spolupráca s Milanom Markovičom, Jiřím Suchým a Semaforom, s hudobnými skladateľmi Jánom Melkovičom, Petrom Mankoveckým, Jurajom Haškom, s režisérmi Jurajom Nvotom a Ondrejom Spišákom, vážim si manažérsku prácu Ladislava Hubáčka a desiatok skvelých hercov, z ktorých sa mnohí stali osobnosťami.

Měnily se také během let i vaše úlohy v divadle?

Kedysi som robil v divadle všetko. Čo som si napísal, to som si zahral, kreslil som plagáty, chystal bulletiny i chlebíčky pre návštevy. Niečo z toho robím aj dnes. Ale, našťastie, mám okolo seba kopu šikovných a talentovaných mladých ľudí.

V roce 1983 se radošinci spolu s pražským divadlem semafor pustili do zkoušení společného muzikálu nevesta predaná kubovi. Jak vzpomínáte na tuto spolupráci?

My sme s pánom Suchým a Semaforom začali spolupracovať na Neveste predanej Kubovi už v roku 1978. Mal to byť hlavný silvestrovský program v Československom rozhlase. No nebol. Vraj sme napísali paródiu na federáciu, a tak nám program krátko před Silvestrom zakázali. Nakoniec tento náš spoločný „muzikálik“ Semaforu a RND po šiestich rokoch uzrel svetlo sveta na javisku bratislavského Štúdia S a bol to podľa odozvy umelecký čin.

Dlouholetou členkou souboru byla herečka Katarína Kolníková, která ztvárnila hlavní postavu hry Ženské oddelenie, která patří k nejúspěšnějším titulům i její zásluhou. Jak vzniknul námět k této úspěšné hře?

Pani Kolníková bola (a je) ikonou nášho divadla. Raz – cestou na predstavenie – ju na cestnom priechode zrazilo auto. V nemocnici skoro rok doslova zápasila so životom. Dennodenne sme ju navštevovali a povzbudzovali. Nakoniec sa za veľkej slávy znovu objavila na javisku. Takto mi poslúžila jako námet na Ženské oddelenie; v inscenácii si neskôr s chuťou zahrala sama seba (komédia mala 362 repríz).

Na úspěchy Ženského oddelenia navázala hra Mužské oddelenie, opět z prostředí nemocnice. Cítil jste v tomto směru jistý dluh vůči mužům?

Aj ja som sa ocitol v nemocnici v Podunajských Biskupiciach, takže som si na valastnej koži vrchovato zažil toto špecifické prostredie. Nedalo mi, nedávno som napísal Mužské oddelenie. Zatiaľ teší našich divákov, blíži sa stá repríza.

V roce 2016, ještě před nešťastnou dobou covidu, mělo radošinské divadlo odehráno více než devět tisíc představení, které vidělo přibližně tři milióny diváků. Nemluvě o dalším působení např. ve filmové produkci. Jaký je váš recept na úspěch?

Na jeseň 2020 sme už v našom divadle mali – napriek zlopovestnému covidu – celkovú desaťtisícu reprízu RND! Takže sme tu stále a aj napriek pandemickej pliage tu ešte chvíľu chceme byť.

Připravila Lenka Vašková