Dánský cestovatel Nicolai Bangsgaard  se v roce 2023 vydal na mimořádnou cestu napříč čtyřmi kontinenty, během níž urazil více než 34 500 kilometrů – na kole, na koloběžce a pěšky. „Na rozdíl od minulých cest jsem se intenzivně soustředil na fyzické výkony, hledání vlastních limitů a zjišťování, čeho jsem na tak dlouhé a náročné cestě fyzicky i psychicky schopen,“ říká v rozhovoru pro Kulturu FM. Svou cestu nazvanou GLOBÁLNÍ TRIATLON blíže představí na festivalu CYKLOCESTOVÁNÍ 31. ledna v Nové scéně Vlast ve Frýdku-Místku. Jak dlouho vám trvala příprava na tak ambiciózní projekt? Přípravou na expedici jsem strávil asi 4 měsíce. Zahrnovala spoustu logistických aspektů. Řešil jsem, kde začít cestu a jak – na kole, koloběžce, nebo během? Jak se dostat na koloběžce do Austrálie? Také ve mně hlodaly otázky kolem počasí a klimatu během cesty a mnoho dalších věcí. Nemluvě o hledání sponzorů na cestu, kteří obstarají kolo, koloběžku a další vybavení. Dále následovalo plánování trasy, PR o cestě na sociálních sítích, obstarávání víz. A samozřejmě jsem se během toho všeho musel udržovat v kondici a budovat další pro absolvování náročné cesty. Před odjezdem mě také čekaly rozlučkové večírky. Jak se dá efektivně naplánovat trasu přes 30 zemí světa a uzpůsobit ji pro chůzi a jízdu na kole a koloběžce? Nebyl to snadný úkol. Chtěl jsem se vydat na koloběžku a běhat někam po rovině a rozhodl jsem se projet Austrálii a Nový Zéland, protože se mi to zdálo nejvhodnější vzhledem k rovinatému australskému kontinentu. Co se týče trasy, chtěl jsem jet přes Turecko, Kavkaz, Írán, Pákistán, Indii, ale nepodařilo se mi získat vízum do Íránu (žádal jsem dvakrát a čekal 35 dní, ale bezvýsledně), takže jsem musel trasu změnit a jet přes Kazachstán, Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán a dále přes celou Čínu (vízum jsem dostal v Tbilisi v Gruzii), poté do Laosu, Thajska, Malajsie a do Singapuru, kde moje cyklistická jízda skončila. Z Perthu jsem se vydal na koloběžce přes celou Austrálii do Sydney. Vaše fyzická vytrvalost a psychická odolnost jsou pozoruhodné. Objevil jste během expedice nějaké nové silné stránky nebo osobní limity, o kterých jste dříve nevěděl? Díky! Docela často jsem si připomínal staré rčení, že když je vůle, je i cesta. Myslím, že mám velkou důvěru ve svou schopnost vydržet, podávat výkony, pokračovat dál, i když to není snadné, a to mi hodně pomohlo v těžkých obdobích expedice. Jestli jsem objevil nové silné stránky? Nad tím jsem asi neuvažoval. Ale určitě mě posílilo přesvědčení, že síla mysli je nejsilnější ze všech sil. Pokud si to dokážete představit, dokážete to. Která místa nebo země na vás během triatlonu zanechaly nejsilnější dojem? Silný dojem na mě zanechala spousta míst a zemí. Také mi vyráží dech neuvěřitelná pohostinnost lidí ze Střední Asie. Ujet 6 000 km na kole napříč obrovskou Čínou za 60 dní, to byl zážitek, na který nikdy nezapomenu. Nejen kvůli obtížím s byrokracií, policií, paranoiou čínského „systému“, ale také díky kráse krajiny a láskyplné zvědavosti obyvatel. Místní mentalita se podle mě dost liší od jakékoli jiné země na světě. Také nikdy nezapomenu na přejezd Austrálie na koloběžce. Tato část cesty byla dost šílená. Potkaly mě čtyři vlny veder v západní Austrálii s denními maximálními teplotami vysoko nad 40 stupňů Celsia. Během toho jsem ale měl štěstí na velmi ochotné a laskavé lidi a tím se cesta australskou pustinou stala snesitelnější. Máte titul z antropologie. Podařilo se vám během vaší cesty navázat kontakt s místními komunitami – možná i trochu neformálního terénního výzkumu – nebo na to prostě nebyl čas? Setkání s lidmi a komunitami bylo hodně. Díky Bohu. Toto je vlastně přirozená součást cestování, když vezmete v úvahu, že jedete sám a mnohdy jste závislý na jejich pomoci, soudržnosti. Tenhle aspekt cestování mám rád. Jen je škoda, že ta setkání byla vždy krátká, protože mě vždy tlačil čas. U většiny rodin, jsem se zastavil a třeba přespal jen jednu noc. Někdy to bylo těžké, protože bych rád zůstal, ale věděl jsem, že se musím soustředit sám na sebe, abych vše zvládl fyzicky, logisticky a tak dále. Prostě se odosobnit a pokračovat. Tato cesta byla, mnohem více než ty ostatní, o hledání vlastních výkonů a limitů, čeho jsem na tak dlouhé a náročné cestě fyzicky i psychicky schopen. Se všemi těmi zkušenostmi a znalostmi, které teď máte, šel byste do takového dobrodružství znovu? Dobrá otázka. Ale těžko se na ni odpovídá. Neřekl bych, že si nedokážu představit, že bych znovu dělal něco podobného, něco ve stejném duchu. Rád si nechávám otevřené dveře, příležitosti, a dokud jsem fyzicky, mentálně a psychicky v pořádku a připraven na to, nevidím nic, co by mi mohlo zabránit v plánování dalších projektů na dlouhé vzdálenosti s lidskou silou (které by lidé mohli nazývat šílenými, ale já je vnímám jako přirozené rozšíření své vrozené zvědavosti a touhy po cestování). Lenka Vašková

Nahlédněte do skandinávské kultury skrze divácky oceňované filmy z Dánska, Švédska, Finska a Norska. Mezi 14. a 21. lednem můžete v Kině Vlast postupně zhlédnout několik nových snímků ze zemí Skandinávie. Program přehlídky SCANDI 2026 14. 1. | 19.00 Prudká citová vzplanutí 15. 1. | 17.00 Na nové začátky 16. 1. | 17.30 Ať prší 17. 1. | 15.00 Medvědí princ 18. 1. | 19.00 Posledni viking 19. 1. | 17.00 Neříkej mi mami 21. 1. | 19.00 Bratři Anderssonovi

Vážení diváci, milí kulturní přátelé, do roku 2026 Vám přejeme pevné zdraví, otevřenou mysl, hodně radosti, nových impulzů a krásných, nejen kulturních zážitků! Vstupme do něj společně slavnostním Novoročním koncertem – hudební oslavou i jedinečným setkáním výjimečných uměleckých světů.  

Váháte s výběrem vánočních dárků pro vaše blízké? Inspirujte se našimi kulturními tipy, které jsme pro vás připravili.  TIPY NA VÁNOČNÍ DÁRKY Krásný adventní čas přeje, Vaše Kultura FM

Terapie na jevišti a s humorem? Psychohrátky jsou autorským projektem čtveřice herců – herečky Evy Holubové a její dcery Karolíny Holubové, Jiřího Valáška a Matěje Paprčiaka - kteří společně rozehrávají modelové situace ze života. S lehkostí i upřímností vtahují diváky do scén, které mohou být každému důvěrně povědomé. O vzniku projektu a také o tom, co všechno přináší, promluvila v rozhovoru pro Kulturu FM Eva Holubová. Kdo byl iniciátorem projektu a jak se vám pracuje v týmu s mladými kolegy? Iniciátory jsme byli my všichni — tedy já, Karolína Holubová, doktor klinické psychologie Jiří Valášek a Matěj Paprčiak. Každý z nás má v projektu svou vlastní roli. Karolína jako moderátorka citlivě vyvažuje balanc mezi přednáškou a show. Doktor Jiří Valášek zajišťuje odborné zázemí a hlídá, aby vše stálo na profesionálních základech. Já jsem glosátorka, taková „žena z lidu“. A Matěj Paprčiak se mnou tvoří zábavnou část programu a zároveň jedná s RedHead Music, kteří jsou našimi koproducenty. Na jakých tématech stavíte? Na tématech duševní hygieny, mezilidských vztahů a komunikace. Momentálně se zaměřujeme především na vztek — proto název „Psychohrátky aneb co dělat, když jsme "nasr*ní“. Termíny show jsou k nalezení na stránkách Holubice Agency. Co bychom měli vědět o svém duševním zdraví… a zapomněli jsme se na to zeptat? Zapomínáme, že duše je nedílnou součástí našeho zdraví. A že o ni musíme pečovat stejně svědomitě jako o tělo. Vyčerpá vás někdy představení tak, že chcete „zalézt do své ulity“ a s nikým se nepotkat? Určitě ano. Tohle povolání je o vydávání obrovského množství energie. Snažit se lidem vykouzlit úsměv na tváři je naplňující, ale zároveň velmi vyčerpávající. Takže ten pocit „zalézt si do ulity“ mám po téměř každém vystoupení. Jakou psychoterapii používáte sama na sebe? Co na vás zabírá? Ráda trávím čas v přírodě s našimi čtyřnohými miláčky. Pomáhá mi smích s přáteli, lidská pospolitost. A také inspirace uměním — hudbou, literaturou. A samozřejmě i to, že sama dělám show o duševním zdraví. Kdo nebo co je pohonem vašeho „dělání humoru“? Asi jsem prostě taková. Snažím se brát ze všeho to pozitivní a udržovat si nadhled. Ne vždy má člověk pocit, že se mu daří, a občas něco pokazí… Pro mě je důležité znovu najít sílu jít dál. A právě tenhle vnitřní pohon mi pomáhá brát věci s humorem. Co vám Psychohrátky daly a vzaly? Je to skvělá show. Jezdíme ji už několik let a já se pořád dozvídám nové věci — hlavně sama o sobě. Nejdůležitější je uvědomit si, že duševní pohoda je proces. Není to cíl, do kterého se jednou dostanete a máte hotovo. Je to nekonečná práce. A i když slyším určité informace po stopadesáté, stále si je znovu a znovu zpracovávám — protože čím víc se o to člověk zajímá, tím dál se dostává. Lenka Vašková 

Přijďte si s námi užít kouzlo Vánoc! V neděli 30. listopadu společně rozsvítíme vánoční stromy – ve Frýdku na Zámeckém náměstí a v Místku na Náměstí Svobody. O sváteční náladu se postará koncert Tomáše Kočka & Orchestru a další doprovodný program. PROGRAM ROZSVĚCOVÁNÍ VÁNOČNÍCH STROMŮ 

U příležitosti 25. výročí od vzniku Illustratosphere vyráží kapela na speciální turné s názvem Stříbrná svatba. Na koncertě 27. listopadu v Národním domě ji doplní slovenské jazz-soulové duo Lash & Grey s výjimečnou zpěvačkou Kristínou Mihaľovou. O turné i hudební cestě jsme si povídali se zpěvákem Danem Bártou. Illustratosphere letos slaví 25 let působení. Jaké emoce ve vás toto výročí vyvolává? No, popravdě, jak kdy. Ono to totiž na jednu stranu znamená čtvrt století bezva muziky a písničky a lidi a slávu, ale na druhou je jasný, že už jsme kus za půlkou... Trošku jsme hloubali, co s tím. Průřez repertoárem hrajeme už léta... A tak jsme si pozvali Kristínu s Kubou. Oni jsou vážně dobří. Zahrajeme si spolu. A oslavíme si to výročí muzikou samotnou, koneckonců, to ona je ten tmel... A jak se vám daří udržovat kapelu pohromadě? Chodíte spolu třeba na pivo? Moc nechodíme, ale pořád si to slibujeme, takže aspoň tak (smích). Koneckonců nebydlíme blízko sebe a práce nečeká. Ale před těma pětadvaceti rokama jsme spolu trávili tolik času, že toho je do foroty. Kapelu obecně drží pohromadě dílem společná minulost, dílem taková ta vzájemnost, i když ta umí být i komplikovaná, prostě vztahy, ale hlavně pódium – spoluhraní a ty společný písničky. My spolu hrajem rádi.  Poslední dvě alba, Animage a Maratonika, vyšly jako reedice. Co vás baví na tom, vracet se k vaší původní tvorbě? Ony vyšly primárně jako remaster na vinylech, protože svět se k nim vrátil, k vinylům. My se nijak zvlášť ke starým věcem nevracíme, ale někdy je dobrý si připomenout, kde všude jsme byli. A někdy se podaří obrodit starou věc, nově ji uchopit, rozebrat a přetavit. Stejně tak je fajn zahrát si sem tam nějaký cover – to prostě patří k věci. Dělají to tak muzikanti všude na světě. Kromě hudby jste velkým milovníkem přírody, zabýváte se ekologií. Jak si na tom podle vás stojí turisticky zatížené Beskydy? A najdou se i tady vaše oblíbené vážky? Ójé, já toho po Beskydech za vážkami moc nenalítal, ale jsou tam vážky samosebou, v bučinách, v těch mělkých suťových potůčcích a prameništích dokonce ty ve Střední Evropě největší, páskovci, taková velká, černá, žlutě prouhatá stvoření... Turistická zátěž nejzhoubnější není. Hory obecně jsou ohroženy spíš klimatickými změnami – teplomilnější živočichové a rostliny postupují pomalu ale jistě „nahoru“ a těm chladnomilnějším organismům – protože hora je v principu kužel – prostoru, kde mohou žít, ubývá. A teplo a sucho svědčí, zvlášť ve smrkové monokultuře, kůrovci. Na hospodářských lesních porostech jsou ty změny hodně vidět, i když, pokud vím, Beskydy už mají to nejhorší za sebou. Nový, smíšenější a pestřejší les by měl být odolnější.   A dají se podle vás, podobně, jako to zkoušíme u přírody, zachraňovat i písně? Jasně že dají. Sesbírají se, zapíšou do not, znova se hrají a nahrávají, lidové i ty moderní, interpretují se v jiných kontextech, různě se resuscitují i citují, troubí a tradují a tak. I když lidé v krojích zpívající někde na rynku ve skanzenu s dřevěnó motyčkó na starú kovbojskú notečku jsou trochu jak lední medvěd v zoo, ale dají. A smysl tomu objektivně upřít nelze, ať vás to baví nebo ne. Turné Stříbrná svatba míří do Národního domu ve Frýdku-Místku. Bude se i tančit? Určitě. Brzy se bude tančit všude. Ti odvážnější budou moci i vysoko vyskakovat (smích). Lenka Vašková

Kapela složená z hudebníků působících ve známých českých kapelách, jako např. Tata Bojs nebo Letní kapela (ex-Priessnitz), spolu s významným spisovatelem Jaroslavem Rudišem přetavila knihy Franze Kafky do originálních česko-německých koncertních vystoupení. Nejnovější album – Der Process – vyšlo v září 2023 jako pocta k stému výročí spisovatelova úmrtí. 3. listopadu kapela představí album na koncertě v Národním domě. Na naše otázky odpovídal Jaroslav Rudiš. Kafka Band propojuje literaturu a hudbu. Od kdy spolu hrajete a kdo inicioval založení kapely? Celé to začalo komiksem Zámek, který nakreslil Jaromír. V literárním domě Stuttgartu k tomu udělali velkou výstavu a ozvali se, zda by nešlo na vernisáž propojit texty Franze Kafky s hudbou. Tak vzniknul Kafka Band. Mysleli jsme, že zahrajeme jen jednou ve Stuttgartu a jednou na Komiksfestu v Praze, ale nějak se to utrhlo a tak hrajeme dodnes. Repertoár čerpá z Kafkových románů (Zámek, Amerika, Proces). Jak vzniká proces převodu tak silných literárních textů do hudební podoby? Je to vždy takový literárně-hudební seminář. Čteme Kafku, necháváme se jeho textem inspirovat, propojujeme ho s hudebními nápady, které se přinesly. Vaříme si, pijeme pivo, chodíme na procházky. To je taky pro tvorbu důležité, tenhle společné strávený čas. Jsme kamarádi a na tohle se vždycky hodně těším. Interpretace Procesu ve vašem podání je podle kritiků mnohem pestřejší a barevnější… Chtěli jste záměrně dát lidem v té kafkovské beznaději trochu naděje? To je právě ono. Každý čte Kafku jinak. A nás je v kapele sedm. To je hned sedm různých pohledů na Kafku a možná s tím ta určitá pestrost souvisí. Ale základní tón je i tak velmi temný a melancholický. Nakonec, celý ten tragický příběh Josefa K. skončí jeho brutální popravou v lomu někde nad Prahou. Co vás osobně na Kafkovi nejvíc fascinuje?   Jak moderní a nadčasové jeho psaní je. Jak přesný je v popisech. Jak velký cit má pro atmosféru. S projektem vystupujete také v zahraničí. Kde všude to bylo a jaké jsou ohlasy publika? Myslím, že to funguje dobře. Asi nejdál jsme byli v Amsterdamu a pak ve Lvově. Na oba tato koncerty rád vzpomínám. Ale nejvíc fanoušků máme asi v Praze, v městě Franze Kafky. Sem za námi vždy přijedou i fanoušci z Německa nebo z Rakouska. Jakým způsobem hudba zasahuje do vaší literární/kreslířské tvorby? Určitě nás Kafka hodně ovlivňuje. To ani nijak nejde. Často na něj při psaní myslím. Stejně jako na Hrabala nebo Haška. A Jaromír (Švejdík aka Jaromír 99), jako velký čtenář, určitě při kreslení taky. Máte v hlavě nějaké další nápady, co se týče Kafka Bandu? Máme nachystaný ještě jeden singl. Vyjde za rok. To bychom rádi vyrazili na takové the best of turné. Kafka Band hraje Kafku. Lenka Vašková    

Německý horor "Upír Nosferatu" (1922) nepřestává fascinovat ani po více než sto letech od své premiéry. Geniální režisér Friedrich Wilhelm Murnau a architekt, okultista a producent Albin Grau společně ve vůbec první filmové adaptaci Stokerova románu "Dracula" vytvořili skutečnou symfonii hrůzy, která v době vzniku děsila a zároveň přitahovala. Murnau vsadil převážně na záběry z exteriérů a pionýrské prozkoumávání filmových triků, zatímco Grau do filmu vkládal okultistické symboly a odkazy, které dávají mnoha klíčovým scénám nadčasový rozměr. Tehdy vzkvétající filmařský styl "německý expresionismus" je díky tomu výborně zachycen hned v několika ikonických obrazech. Hlavní protagonista hrabě Orlok byl hercem Maxem Schreckem ztvárněn tak dokonale, že nedlouho po prvním uvedení do kin se začalo spekulovat, zda není skutečným upírem. Divadelní a exaltovaný způsob herectví, typický pro většinu němých filmů, může na dnešního diváka působit místy úsměvně. Strnulý, nelidský a krysu připomínající hrabě Orlok je však dodnes jednou z nejděsivějších podob upíra, kterého byste rozhodně neměli zvát k sobě domů... „V případě hudebního doprovodu jsme si už na začátku řekli, že film nechceme hudbou přebít a odehrát standardní koncert před plátnem,“ přibližuje kytarista a baskytarista Honza Srostlík z kapely Leeb0rn. Původně olomoucká kapela, nyní působící v Praze, hraje alternativní rock s prvky shoegaze a elektroniky. Na posledním albu "Hauau" (2024), které vytvořili jako partnerské duo s bubenicí a zpěvačkou Dominikou Srostlíkovou, si kromě svých obvyklých nástrojů osvojili také práci se syntezátory a starobylou autoharfou. Nabídka hrát živý hudební doprovod k němému filmu přišla krátce po jeho vydání, navíc po přijetí nového člena, talentovaného klávesisty a kytaristy Denise Bujka. „Dlouhodobě jsme měli chuť tvořit hudbu více improvizovaně a spontánně. Výsledek je nakonec kombinací převážně improvizovaných ambientních hlukových ploch s promyšlenými motivy. Vše hrajeme 100% naživo, výsledek nikdy není úplně stejný, potenciál případných chyb i geniálních momentů tedy pravděpodobně bude trvale vysoký!“, popisuje celý proces Srostlík. První projekce této hororové klasiky s živým doprovodem kapela odehrála loni na podzim a byla příjemně překvapena pozitivní odezvou diváků i kinařů. „Původně jsme to brali jako jednorázový projekt pro pár nadšenců. Strávili jsme na tom ale hodně času, pohltilo nás to, zároveň nás mile zaskočily všechny ty kladné ohlasy“, vysvětluje Srostlík. „Napsali jsme do několika kin a jejich zájem nás motivoval v tom pokračovat. Zároveň jsme se rozhodli celý soundtrack k Nosferatu svépomocí nahrát a vydat, ať ta hudba žije svým životem i bez obrazu. Tím celou tuto upíří kapitolu naší kapely uzavřeme“, prozradil kytarista.