Váháte s výběrem vánočních dárků pro vaše blízké? Inspirujte se našimi kulturními tipy, které jsme pro vás připravili.  TIPY NA VÁNOČNÍ DÁRKY Krásný adventní čas přeje, Vaše Kultura FM

Terapie na jevišti a s humorem? Psychohrátky jsou autorským projektem čtveřice herců – herečky Evy Holubové a její dcery Karolíny Holubové, Jiřího Valáška a Matěje Paprčiaka - kteří společně rozehrávají modelové situace ze života. S lehkostí i upřímností vtahují diváky do scén, které mohou být každému důvěrně povědomé. O vzniku projektu a také o tom, co všechno přináší, promluvila v rozhovoru pro Kulturu FM Eva Holubová. Kdo byl iniciátorem projektu a jak se vám pracuje v týmu s mladými kolegy? Iniciátory jsme byli my všichni — tedy já, Karolína Holubová, doktor klinické psychologie Jiří Valášek a Matěj Paprčiak. Každý z nás má v projektu svou vlastní roli. Karolína jako moderátorka citlivě vyvažuje balanc mezi přednáškou a show. Doktor Jiří Valášek zajišťuje odborné zázemí a hlídá, aby vše stálo na profesionálních základech. Já jsem glosátorka, taková „žena z lidu“. A Matěj Paprčiak se mnou tvoří zábavnou část programu a zároveň jedná s RedHead Music, kteří jsou našimi koproducenty. Na jakých tématech stavíte? Na tématech duševní hygieny, mezilidských vztahů a komunikace. Momentálně se zaměřujeme především na vztek — proto název „Psychohrátky aneb co dělat, když jsme "nasr*ní“. Termíny show jsou k nalezení na stránkách Holubice Agency. Co bychom měli vědět o svém duševním zdraví… a zapomněli jsme se na to zeptat? Zapomínáme, že duše je nedílnou součástí našeho zdraví. A že o ni musíme pečovat stejně svědomitě jako o tělo. Vyčerpá vás někdy představení tak, že chcete „zalézt do své ulity“ a s nikým se nepotkat? Určitě ano. Tohle povolání je o vydávání obrovského množství energie. Snažit se lidem vykouzlit úsměv na tváři je naplňující, ale zároveň velmi vyčerpávající. Takže ten pocit „zalézt si do ulity“ mám po téměř každém vystoupení. Jakou psychoterapii používáte sama na sebe? Co na vás zabírá? Ráda trávím čas v přírodě s našimi čtyřnohými miláčky. Pomáhá mi smích s přáteli, lidská pospolitost. A také inspirace uměním — hudbou, literaturou. A samozřejmě i to, že sama dělám show o duševním zdraví. Kdo nebo co je pohonem vašeho „dělání humoru“? Asi jsem prostě taková. Snažím se brát ze všeho to pozitivní a udržovat si nadhled. Ne vždy má člověk pocit, že se mu daří, a občas něco pokazí… Pro mě je důležité znovu najít sílu jít dál. A právě tenhle vnitřní pohon mi pomáhá brát věci s humorem. Co vám Psychohrátky daly a vzaly? Je to skvělá show. Jezdíme ji už několik let a já se pořád dozvídám nové věci — hlavně sama o sobě. Nejdůležitější je uvědomit si, že duševní pohoda je proces. Není to cíl, do kterého se jednou dostanete a máte hotovo. Je to nekonečná práce. A i když slyším určité informace po stopadesáté, stále si je znovu a znovu zpracovávám — protože čím víc se o to člověk zajímá, tím dál se dostává. Lenka Vašková 

Přijďte si s námi užít kouzlo Vánoc! V neděli 30. listopadu společně rozsvítíme vánoční stromy – ve Frýdku na Zámeckém náměstí a v Místku na Náměstí Svobody. O sváteční náladu se postará koncert Tomáše Kočka & Orchestru a další doprovodný program. PROGRAM ROZSVĚCOVÁNÍ VÁNOČNÍCH STROMŮ 

U příležitosti 25. výročí od vzniku Illustratosphere vyráží kapela na speciální turné s názvem Stříbrná svatba. Na koncertě 27. listopadu v Národním domě ji doplní slovenské jazz-soulové duo Lash & Grey s výjimečnou zpěvačkou Kristínou Mihaľovou. O turné i hudební cestě jsme si povídali se zpěvákem Danem Bártou. Illustratosphere letos slaví 25 let působení. Jaké emoce ve vás toto výročí vyvolává? No, popravdě, jak kdy. Ono to totiž na jednu stranu znamená čtvrt století bezva muziky a písničky a lidi a slávu, ale na druhou je jasný, že už jsme kus za půlkou... Trošku jsme hloubali, co s tím. Průřez repertoárem hrajeme už léta... A tak jsme si pozvali Kristínu s Kubou. Oni jsou vážně dobří. Zahrajeme si spolu. A oslavíme si to výročí muzikou samotnou, koneckonců, to ona je ten tmel... A jak se vám daří udržovat kapelu pohromadě? Chodíte spolu třeba na pivo? Moc nechodíme, ale pořád si to slibujeme, takže aspoň tak (smích). Koneckonců nebydlíme blízko sebe a práce nečeká. Ale před těma pětadvaceti rokama jsme spolu trávili tolik času, že toho je do foroty. Kapelu obecně drží pohromadě dílem společná minulost, dílem taková ta vzájemnost, i když ta umí být i komplikovaná, prostě vztahy, ale hlavně pódium – spoluhraní a ty společný písničky. My spolu hrajem rádi.  Poslední dvě alba, Animage a Maratonika, vyšly jako reedice. Co vás baví na tom, vracet se k vaší původní tvorbě? Ony vyšly primárně jako remaster na vinylech, protože svět se k nim vrátil, k vinylům. My se nijak zvlášť ke starým věcem nevracíme, ale někdy je dobrý si připomenout, kde všude jsme byli. A někdy se podaří obrodit starou věc, nově ji uchopit, rozebrat a přetavit. Stejně tak je fajn zahrát si sem tam nějaký cover – to prostě patří k věci. Dělají to tak muzikanti všude na světě. Kromě hudby jste velkým milovníkem přírody, zabýváte se ekologií. Jak si na tom podle vás stojí turisticky zatížené Beskydy? A najdou se i tady vaše oblíbené vážky? Ójé, já toho po Beskydech za vážkami moc nenalítal, ale jsou tam vážky samosebou, v bučinách, v těch mělkých suťových potůčcích a prameništích dokonce ty ve Střední Evropě největší, páskovci, taková velká, černá, žlutě prouhatá stvoření... Turistická zátěž nejzhoubnější není. Hory obecně jsou ohroženy spíš klimatickými změnami – teplomilnější živočichové a rostliny postupují pomalu ale jistě „nahoru“ a těm chladnomilnějším organismům – protože hora je v principu kužel – prostoru, kde mohou žít, ubývá. A teplo a sucho svědčí, zvlášť ve smrkové monokultuře, kůrovci. Na hospodářských lesních porostech jsou ty změny hodně vidět, i když, pokud vím, Beskydy už mají to nejhorší za sebou. Nový, smíšenější a pestřejší les by měl být odolnější.   A dají se podle vás, podobně, jako to zkoušíme u přírody, zachraňovat i písně? Jasně že dají. Sesbírají se, zapíšou do not, znova se hrají a nahrávají, lidové i ty moderní, interpretují se v jiných kontextech, různě se resuscitují i citují, troubí a tradují a tak. I když lidé v krojích zpívající někde na rynku ve skanzenu s dřevěnó motyčkó na starú kovbojskú notečku jsou trochu jak lední medvěd v zoo, ale dají. A smysl tomu objektivně upřít nelze, ať vás to baví nebo ne. Turné Stříbrná svatba míří do Národního domu ve Frýdku-Místku. Bude se i tančit? Určitě. Brzy se bude tančit všude. Ti odvážnější budou moci i vysoko vyskakovat (smích). Lenka Vašková

Kapela složená z hudebníků působících ve známých českých kapelách, jako např. Tata Bojs nebo Letní kapela (ex-Priessnitz), spolu s významným spisovatelem Jaroslavem Rudišem přetavila knihy Franze Kafky do originálních česko-německých koncertních vystoupení. Nejnovější album – Der Process – vyšlo v září 2023 jako pocta k stému výročí spisovatelova úmrtí. 3. listopadu kapela představí album na koncertě v Národním domě. Na naše otázky odpovídal Jaroslav Rudiš. Kafka Band propojuje literaturu a hudbu. Od kdy spolu hrajete a kdo inicioval založení kapely? Celé to začalo komiksem Zámek, který nakreslil Jaromír. V literárním domě Stuttgartu k tomu udělali velkou výstavu a ozvali se, zda by nešlo na vernisáž propojit texty Franze Kafky s hudbou. Tak vzniknul Kafka Band. Mysleli jsme, že zahrajeme jen jednou ve Stuttgartu a jednou na Komiksfestu v Praze, ale nějak se to utrhlo a tak hrajeme dodnes. Repertoár čerpá z Kafkových románů (Zámek, Amerika, Proces). Jak vzniká proces převodu tak silných literárních textů do hudební podoby? Je to vždy takový literárně-hudební seminář. Čteme Kafku, necháváme se jeho textem inspirovat, propojujeme ho s hudebními nápady, které se přinesly. Vaříme si, pijeme pivo, chodíme na procházky. To je taky pro tvorbu důležité, tenhle společné strávený čas. Jsme kamarádi a na tohle se vždycky hodně těším. Interpretace Procesu ve vašem podání je podle kritiků mnohem pestřejší a barevnější… Chtěli jste záměrně dát lidem v té kafkovské beznaději trochu naděje? To je právě ono. Každý čte Kafku jinak. A nás je v kapele sedm. To je hned sedm různých pohledů na Kafku a možná s tím ta určitá pestrost souvisí. Ale základní tón je i tak velmi temný a melancholický. Nakonec, celý ten tragický příběh Josefa K. skončí jeho brutální popravou v lomu někde nad Prahou. Co vás osobně na Kafkovi nejvíc fascinuje?   Jak moderní a nadčasové jeho psaní je. Jak přesný je v popisech. Jak velký cit má pro atmosféru. S projektem vystupujete také v zahraničí. Kde všude to bylo a jaké jsou ohlasy publika? Myslím, že to funguje dobře. Asi nejdál jsme byli v Amsterdamu a pak ve Lvově. Na oba tato koncerty rád vzpomínám. Ale nejvíc fanoušků máme asi v Praze, v městě Franze Kafky. Sem za námi vždy přijedou i fanoušci z Německa nebo z Rakouska. Jakým způsobem hudba zasahuje do vaší literární/kreslířské tvorby? Určitě nás Kafka hodně ovlivňuje. To ani nijak nejde. Často na něj při psaní myslím. Stejně jako na Hrabala nebo Haška. A Jaromír (Švejdík aka Jaromír 99), jako velký čtenář, určitě při kreslení taky. Máte v hlavě nějaké další nápady, co se týče Kafka Bandu? Máme nachystaný ještě jeden singl. Vyjde za rok. To bychom rádi vyrazili na takové the best of turné. Kafka Band hraje Kafku. Lenka Vašková    

Německý horor "Upír Nosferatu" (1922) nepřestává fascinovat ani po více než sto letech od své premiéry. Geniální režisér Friedrich Wilhelm Murnau a architekt, okultista a producent Albin Grau společně ve vůbec první filmové adaptaci Stokerova románu "Dracula" vytvořili skutečnou symfonii hrůzy, která v době vzniku děsila a zároveň přitahovala. Murnau vsadil převážně na záběry z exteriérů a pionýrské prozkoumávání filmových triků, zatímco Grau do filmu vkládal okultistické symboly a odkazy, které dávají mnoha klíčovým scénám nadčasový rozměr. Tehdy vzkvétající filmařský styl "německý expresionismus" je díky tomu výborně zachycen hned v několika ikonických obrazech. Hlavní protagonista hrabě Orlok byl hercem Maxem Schreckem ztvárněn tak dokonale, že nedlouho po prvním uvedení do kin se začalo spekulovat, zda není skutečným upírem. Divadelní a exaltovaný způsob herectví, typický pro většinu němých filmů, může na dnešního diváka působit místy úsměvně. Strnulý, nelidský a krysu připomínající hrabě Orlok je však dodnes jednou z nejděsivějších podob upíra, kterého byste rozhodně neměli zvát k sobě domů... „V případě hudebního doprovodu jsme si už na začátku řekli, že film nechceme hudbou přebít a odehrát standardní koncert před plátnem,“ přibližuje kytarista a baskytarista Honza Srostlík z kapely Leeb0rn. Původně olomoucká kapela, nyní působící v Praze, hraje alternativní rock s prvky shoegaze a elektroniky. Na posledním albu "Hauau" (2024), které vytvořili jako partnerské duo s bubenicí a zpěvačkou Dominikou Srostlíkovou, si kromě svých obvyklých nástrojů osvojili také práci se syntezátory a starobylou autoharfou. Nabídka hrát živý hudební doprovod k němému filmu přišla krátce po jeho vydání, navíc po přijetí nového člena, talentovaného klávesisty a kytaristy Denise Bujka. „Dlouhodobě jsme měli chuť tvořit hudbu více improvizovaně a spontánně. Výsledek je nakonec kombinací převážně improvizovaných ambientních hlukových ploch s promyšlenými motivy. Vše hrajeme 100% naživo, výsledek nikdy není úplně stejný, potenciál případných chyb i geniálních momentů tedy pravděpodobně bude trvale vysoký!“, popisuje celý proces Srostlík. První projekce této hororové klasiky s živým doprovodem kapela odehrála loni na podzim a byla příjemně překvapena pozitivní odezvou diváků i kinařů. „Původně jsme to brali jako jednorázový projekt pro pár nadšenců. Strávili jsme na tom ale hodně času, pohltilo nás to, zároveň nás mile zaskočily všechny ty kladné ohlasy“, vysvětluje Srostlík. „Napsali jsme do několika kin a jejich zájem nás motivoval v tom pokračovat. Zároveň jsme se rozhodli celý soundtrack k Nosferatu svépomocí nahrát a vydat, ať ta hudba žije svým životem i bez obrazu. Tím celou tuto upíří kapitolu naší kapely uzavřeme“, prozradil kytarista.

Všichni tři páni muzikanti jsou multiinstrumentalisté, všichni tři se pohybují v širokém žánrovém rozpětí, všichni tři jsou autoři. Spojuje je hravost, kreativita a smysl pro humor. Hudebním světem od baroka až po jazz nás společně provedou 17. října v Národním domě ve Frýdku-Místku. Jak jsou během koncertů zapojeni diváci a jak je to se spontánností mimo pódia, prozradil v rozhovoru s Kulturou FM Jiří Stivín. Jaké hudební nástroje si s sebou přivezete do Frýdku-Místku? Vždy se snažím vybrat nástroje tak, aby co nejlépe odpovídaly atmosféře daného místa a programu. Do Frýdku-Místku tedy určitě přivezu několik fléten – od těch nejmenších po basové – a samozřejmě saxofon. Mnohdy s sebou vozím i další překvapení, protože rád improvizuji přímo na místě podle nálady a publika. K jakému žánru máte vy sám nejblíže?   Hudba pro mě vždy byla cestou, jak vyjádřit emoce a sdílet je s ostatními. Nejblíže mám asi k jazzu, protože mi dává svobodu improvizace a možnost neustále objevovat nové hudební polohy. Zároveň mě ale fascinuje klasická hudba pro její hloubku a strukturu, takže vlastně rád hledám průsečíky mezi různými styly. Jak vznikla spolupráce s Martinem Zbrožkem a Jiřím Slavíkem a co vás po hudební stránce pojí dohromady? Naše spolupráce vznikla vlastně docela přirozeně – známe se už řadu let z různých hudebních projektů a vždy nás bavilo společně hledat nové hudební cesty. S Martinem i Jiřím nás spojuje otevřenost k experimentům, smysl pro humor a chuť nechat hudbu, aby vznikala často přímo na pódiu. Vzájemně se inspirujeme a podporujeme v tom, abychom překračovali zaběhlé žánrové hranice a tvořili něco jedinečného. Ve vaší tvorbě často propojujete klasiku, jazz, improvizaci, humor. Máte to s tou improvizací a hravostí podobné i mimo pódia?  Určitě ano, improvizace a hravost nejsou jen výsadou koncertního pódia. Baví mě objevovat nové možnosti nejen v hudbě, ale i v běžném životě. Často se nechávám inspirovat nečekanými situacemi nebo setkáními, což se pak promítá i do mé hudební tvorby. Rád si hraji s různými nápady a nechávám prostor spontánnosti, ať už při zkouškách, v ateliéru nebo třeba při rozhovoru s přáteli. Má na vašich koncertech slovo i publikum? Jste rád za jejich interakci?  Určitě ano! Publikum je pro mě nedílnou součástí každého koncertu. Rád s lidmi komunikuji nejen skrze hudbu, ale i slovem, a často nechávám prostor pro jejich reakce nebo nápady. Někdy vznikne spontánní dialog, jindy publikum zapojím do improvizace nebo ho vyzvu, aby si vybralo, jaký nástroj mám použít v další skladbě. Ta energie a vzájemné propojení jsou pro mě vždy velkou inspirací. Je pro vás v hudebním světě ještě něco opravdovou výzvou? Výzev je v hudbě stále spousta a myslím, že nikdy úplně nezmizí. Každé nové vystoupení, nové spolupráce nebo neznámé publikum představují určitou nejistotu, ale zároveň právě to mě posouvá dál. Občas je pro mě výzvou vystoupit ze své komfortní zóny a zkusit něco, co jsem nikdy předtím nedělal – ať už jde o nový žánr, neobvyklou kombinaci nástrojů nebo například komponování na objednávku. Právě tyto momenty, kdy člověk neví, co přesně očekávat, vnímám jako největší zdroj inspirace i dalšího růstu. Co by měl podle vás zažít každý hudebník během své kariéry? Podle mého názoru by každý hudebník měl zažít okamžik, kdy se skutečně propojí se svým publikem – ten jedinečný pocit sdílené energie, který nelze naplánovat ani vynutit. Takové chvíle člověka utvrzují v tom, proč se hudbě věnuje, a zůstávají v paměti dlouho poté, co koncert skončí. Zároveň je důležité projít si i obdobími nejistoty nebo neúspěchu, protože právě tyto zkušenosti často vedou k největšímu posunu a objevení nových cest. Lenka Vašková

Be2Can je přehlídka vybraných festivalových snímků, která se i letos vrací s bohatou nabídkou – frýdecko-místecké ozvěny nabídnou sedmero filmů, které zazářily na evropských prestižních festivalech. Letos nabídneme i zvýhodněnou festivalovou permanentku, s níž si můžete užít sedm projekcí za cenu pěti.  8. října 2025   19.00 Riefenstahl 10. října 2025 19.00 Exit 8 11. října 2025 17.00 Co ví Marielle 12. října 2025 17.00 Princezna kosmolesba 12. října 2025 19.00 Dogma 13. října 2025 17.00 Orwell : 2+2=5 14. října 2025 19.00 Matka

4. ročník festivalu současné ilustrace a krásné knihy se koná v průběhu září až do 17. října v Galerii FM, v Galerii Věž a místecké pobočce Knihovny FM. Součástí jsou výstavy, trh tisků, zinů a knih, workshopy, tematické besedy a literární večery. Pro letošní výstavu bylo vybráno motto „křehkost“, které je zároveň pomyslnou spojnicí všech oblastí tvořících koncepci celého festivalu. „Setkání se současnou ilustrací a knižní kulturou se letos v mnoha ohledech prolíná do volného umění, kde balancuje na hraně křehkých rozhodnutí a jasných forem“. Aktuálně nás čeká zajímavý workshop - výroba křehkých mobilních objektů. Více o programu SPLAVI 2025 naleznete na webu Galerie FM.