Dan Bárta a Illustratosphere oslaví čtvrtstoletí působení na společném koncertě s Lash a Grey

Út 04.listopad 2025

U příležitosti 25. výročí od vzniku Illustratosphere vyráží kapela na speciální turné s názvem Stříbrná svatba. Na koncertě 27. listopadu v Národním domě ji doplní slovenské jazz-soulové duo Lash & Grey s výjimečnou zpěvačkou Kristínou Mihaľovou. O turné i hudební cestě jsme si povídali se zpěvákem Danem Bártou.

Illustratosphere letos slaví 25 let působení. Jaké emoce ve vás toto výročí vyvolává?

No, popravdě, jak kdy. Ono to totiž na jednu stranu znamená čtvrt století bezva muziky a písničky a lidi a slávu, ale na druhou je jasný, že už jsme kus za půlkou... Trošku jsme hloubali, co s tím. Průřez repertoárem hrajeme už léta... A tak jsme si pozvali Kristínu s Kubou. Oni jsou vážně dobří. Zahrajeme si spolu. A oslavíme si to výročí muzikou samotnou, koneckonců, to ona je ten tmel...

A jak se vám daří udržovat kapelu pohromadě? Chodíte spolu třeba na pivo?

Moc nechodíme, ale pořád si to slibujeme, takže aspoň tak (smích). Koneckonců nebydlíme blízko sebe a práce nečeká. Ale před těma pětadvaceti rokama jsme spolu trávili tolik času, že toho je do foroty. Kapelu obecně drží pohromadě dílem společná minulost, dílem taková ta vzájemnost, i když ta umí být i komplikovaná, prostě vztahy, ale hlavně pódium – spoluhraní a ty společný písničky. My spolu hrajem rádi. 

Poslední dvě alba, Animage a Maratonika, vyšly jako reedice. Co vás baví na tom, vracet se k vaší původní tvorbě?

Ony vyšly primárně jako remaster na vinylech, protože svět se k nim vrátil, k vinylům. My se nijak zvlášť ke starým věcem nevracíme, ale někdy je dobrý si připomenout, kde všude jsme byli. A někdy se podaří obrodit starou věc, nově ji uchopit, rozebrat a přetavit. Stejně tak je fajn zahrát si sem tam nějaký cover – to prostě patří k věci. Dělají to tak muzikanti všude na světě.

Kromě hudby jste velkým milovníkem přírody, zabýváte se ekologií. Jak si na tom podle vás stojí turisticky zatížené Beskydy? A najdou se i tady vaše oblíbené vážky?

Ójé, já toho po Beskydech za vážkami moc nenalítal, ale jsou tam vážky samosebou, v bučinách, v těch mělkých suťových potůčcích a prameništích dokonce ty ve Střední Evropě největší, páskovci, taková velká, černá, žlutě prouhatá stvoření... Turistická zátěž nejzhoubnější není. Hory obecně jsou ohroženy spíš klimatickými změnami – teplomilnější živočichové a rostliny postupují pomalu ale jistě „nahoru“ a těm chladnomilnějším organismům – protože hora je v principu kužel – prostoru, kde mohou žít, ubývá. A teplo a sucho svědčí, zvlášť ve smrkové monokultuře, kůrovci. Na hospodářských lesních porostech jsou ty změny hodně vidět, i když, pokud vím, Beskydy už mají to nejhorší za sebou. Nový, smíšenější a pestřejší les by měl být odolnější.  

A dají se podle vás, podobně, jako to zkoušíme u přírody, zachraňovat i písně?

Jasně že dají. Sesbírají se, zapíšou do not, znova se hrají a nahrávají, lidové i ty moderní, interpretují se v jiných kontextech, různě se resuscitují i citují, troubí a tradují a tak. I když lidé v krojích zpívající někde na rynku ve skanzenu s dřevěnó motyčkó na starú kovbojskú notečku jsou trochu jak lední medvěd v zoo, ale dají. A smysl tomu objektivně upřít nelze, ať vás to baví nebo ne.

Turné Stříbrná svatba míří do Národního domu ve Frýdku-Místku. Bude se i tančit?

Určitě. Brzy se bude tančit všude. Ti odvážnější budou moci i vysoko vyskakovat (smích).

Lenka Vašková