Hudba The Cello Boys má v sobě punc klasiky, ale i hravost a moderního ducha

Čt 26.březen 2026

Jejich vystoupení propojují violoncello s prvky rocku, popu i elektroniky, posílené o dynamické bicí. The Cello Boys vystoupí 23. dubna v Národním domě. Jak vznikl její originální styl a čím si získává publikum, prozradil zakladatel kapely Ladislav Mariáš.

Violoncello bývá spojováno spíše s klasickou hudbou. Kdy přišla myšlenka ukázat ho v jiném, modernějším světle?

Ano, to je pravda, ale věřím, že v dnešní době se toto přesvědčení čím dál více vytrácí. Nemám v žádném případě nic proti klasické hudbě, sám ji převážně hraju a mám ji ve velké oblibě, ale nerad bych, aby se v očích posluchačů profilovalo violoncello tak úzce. Je to nástroj, na který lze zahrát opravdu cokoliv. Od klasiky přes jazz až po rock, pop, dubstep a podobně. To nejen díky jeho velkému rozsahu jak do spodních, tak také vysokých tónů, ale také díky jeho barevnosti a faktu, že je svým zvukem ze všech nástrojů nejpodobnější lidskému hlasu. Myšlenka ukázat jej v jiném světle přišla už vlastně okolo roku 2010, kdy jsem hrával s kolegyní klavíristkou populární písně v úpravách pro violoncello a klavír. Projekt The CELLO Boys pak vznikal během roku 2016.

Jak byste popsali svoji autorskou tvorbu?

Je různorodá a přesto má určitá pojítka. Každý má svůj „rukopis“. Myslím, že jsme všichni poměrně energičtí, a to je právě to, co se snažíme vystihnout v naší hudbě. Zároveň se snažíme o to, aby byly skladby vždy hodnotné. Máme rádi výzvy, takže si troufám říct, že naše autorské skladby jsou napsány poměrně obtížně. Myslím, že hudba, kterou člověk napíše, je odrazem duše. Proto mohou v našich skladbách posluchači zaslechnout jak tesklivé melodie, vášeň, burácení a také určitou preciznost v podobě virtuózních pasáží.

Kdo je hnacím motorem The Cello Boys? 

Hnacím motorem jsem nejspíše já. Ale žádný stroj se nepohybuje dopředu jen díky motoru. Jsou zapotřebí kola, volant, který určuje směr, palivo a podobně. Nedalo by se posouvat s kapelou dopředu, kdybychom neměli všechny tyto součásti a proto jsou všichni členové opravdu důležití, velmi nás posouvá kupředu také náš stálý zvukař, se kterým neřešíme jen živá vystoupení, ale také veškerou práci ve studiu. Až neuvěřitelně mi s The Cello Boys pomáhá také moje žena, cítím také velkou podporu rodiny. V neposlední řadě to jsou také posluchači, díky jejichž zpětné vazbě a nadšení se těšíme na každý další koncert a kteří nás motivují k další práci.

Jaké publikum nejvíc oslovujete?

Tím, že pořádáme také výchovné koncerty pro základní školy, gymnázia a střední školy, máme nejmladší publikum ve věku okolo 6 let. Je to hudba, kterou mají mladí rádi, má rytmus, moderního ducha. Na večerních koncertech pak potkáváme opravdu široké publikum zhruba od 20 do 70 let. Myslím, že si každý přijde na své. Repertoár je sestaven velmi pestře a tak se promísí opravdu všechny možné žánry.

Reagují lidé během koncertu? Cítíte, kdy je ta správná energie? Že se koncert povedl?

Asi jsme se ještě nesetkali s takzvaným „chladným“ publikem. Je to možná i tím, že se snažíme posluchače od první chvíle naladit na stejnou energickou vlnu. Pak je to vzájemné a „nabíjíme“ se oboustranně. Někdy se to povede hned na začátku koncertu, někdy to pravda chvíli trvá. My však musíme být neústupní, jinak by začínal být koncert fádní. Když se koncert opravdu povede, poznáme to vždy na potlesku. Pokud je ve stoje a posluchači chtějí další a další skladby, považujeme to vždy za velký úspěch a opravdu si toho ceníme.

Poznáte během koncertu, kde je třeba přidat a kdy naopak zvolnit show a nechat něco doznít? 

Poznáme, vlastně jsme to poměrně dlouhou dobu pečlivě pozorovali a učili se z toho. Dost často to bývá podobné a my díky tomu vypracovali repertoár, který opravdu funguje v pořadí, k jakému jsme dospěli. Na koncertu tohoto typu to musí „šlapat“ a tak není úplně vhodné se na pódiu domlouvat, co se zrovna bude hrát. Jsem rád, že pořadí písniček máme v současné době předem pevně dané a na posluchače to působí dobře. Zároveň každá akce je jinak dlouhá, na festivalech se hraje zhruba 60 minut, koncert má ca 90 minut, něco je venku, něco uvnitř, musíme také vystihnout náladu. Před každou akcí se promýšlí jaké skladby v repertoáru nechat, jaké naopak přidat, v jakém pořadí je hrát. Proto máme asi 8 různých mustrů, podle kterých se repertoár určuje „na míru“ k dané akci.

Podle čeho vybíráte skladby, které upravíte pro dvě violoncella a bicí?

Primárně podle toho jestli se nám skladba líbí nebo ne. Vlastně je to skoro až takhle jednoduché. Ono je té hudby už tolik, že je opravdu z čeho vybírat. Zároveň pak musí mít hezkou a chytlavou melodii nebo něco, čím zaujme i v podání bez textu. Takže hip-hop a rap úplně nepatří mezi žánry, kde by bylo možné vybírat.

Jaké jsou vaše hudební „srdcovky“?

To je asi u každého z nás trošku jiné, ale co se našeho repertoáru týče, tak věřím, že nejradši hrajeme naše vlastní skladby, protože se v nich můžeme nejvíce ukázat. Jsou „šité na míru“ a mají pro nás největší hodnotu. Co se týče další hudby, tak když budu mluvit za sebe, rád si poslechnu jak starší rockové a metalové kapely jako Iron Maiden, Scorpions, Rammstein, tak pop zpěvačku Miley Cyrus. Mnohdy mám náladu na dobrý jazz či swing a pokud bych měl zmínit hudbu, která je pro mě nejsilnější, tak se musím vrátit k vážné hudbě a symfoniím P. I. Čajkovského, D. Šostakoviče a podobné.

Na co se nejvíce těšíte v roce 2026?

Každý rok je v něčem jiný a vždy se těšíme na vše, co přinese. Stejně tak je tomu i v roce 2026. Máme před sebou spoustu koncertů, každý z nich je něčím zvláštní. Pokud si mohu dovolit něco malinko vyzvednout, tak červnový koncert v České Lípě za doprovodu Symfonického orchestru Divadla města Ústí nad Labem. Hrát za doprovodu dalších 50 hudebníků je vždy skvělý zážitek. Na podzim tohoto roku pak oslavíme 10 let od vzniku kapely. Zatím plánujeme, jak. Věřím, že to bude spojené s jedním z koncertů a bude to stát za to.

Lenka Vašková