KINO Z POHODLÍ DOMOVA Moje kino LIVE a Vaše kino Milí diváci a věrní kinofilové, ani v těchto nejen pro kulturní nadšence složitých časech neklesáme na mysli. Kinaři z celé republiky se snaží přenést zážitek z návštěvy kina až do vašich obývacích pokojů. V dnešní době totiž není nic, co by mohlo nahradit vaše oblíbené kino. Momentálně existují dva projekty. Protože pro vás chceme vytvořit pestrý a zajímavý program, kino Vlast se zapojuje do obou. Jako první spustíme, už ve čtvrtek 26. 3. 2020 od 20.30, Moje kino LIVE, v sobotu od 20.00 bude následovat #VašeKino. A jak to bude probíhat? Prodej lístků na každou projekci bude na našich stránkách úplně stejně, jako kdybyste šli do kina, přičemž bude možný pouze on-line prodej. U obou projektů poté půl hodiny před projekcí obdržíte odkaz na on-line streamy (Moje kino LIVE) nebo devítimístný číselný kód pro zadání na webu vasekino.cz (Vaše kino). Prodej bude ukončen vždy hodinu před začátkem představení. Zde prosíme o shovívavost, jedná se o nový projekt a všichni potřebujeme během hodiny před projekcí vaše vstupenky ověřit. Představení pak začne přesně v čase uvedeném na vstupence. „Jsme moc rádi, že můžeme fanouškům našeho kina takto zprostředkovávat zážitek z projekce. Nejlepší na celé věci je, že se divák dostane k filmům, které se mnohdy nedají jinde legálně sehnat,“ uvádí ředitel Kultury F≈M Rostislav Hekera.   Na jaké filmy se mohu těšit? Čtvrtek 26.3. – Paterson – 20.30 – Moje Kino LIVE - 100 KčPátek 27.3. – Vít Klusák o V síti – 20.30 – Moje Kino LIVE - 100 KčSobota 28.3. – Afrikou na pionýru – 20.00 – Vašekino - 70 KčNeděle 29.3.– Afrikou na pionýru – 20.00 – Vašekino - 70 Kč Pondělí 30.3.– Studená válka – 20.30 – Moje Kino LIVE - 100 KčÚterý 31.3.– Vlastníci – 20.30 – Moje Kino LIVE - 100 KčStředa 1.4.- Amundsen - 20.00 - Vašekino - 70 KčČtvrtek 2.4.- Portrét dívky v plamenech - 20.30 - Moje Kino LIVE - 100 KčPátek 3.4.- Diáky | Slávek Král: Dobrovolníkem kolem světa - 20.30 - Moje Kino LIVE - 100 KčSobota 4.4.- Trollové a kouzelný les - 15.00 - Vašekino - 70 Kč- Šťastný nový rok - 20.00 - Vašekino - 70 KčNeděle 5.4.- Trollové a kouzelný les - 15.00 - Vašekino -  70 Kč- Amy - 20.30 - Moje Kino LIVE - 100 Kč Pondělí 6.4 - Teheránská Tabu - 20.30 - Moje Kino LIVE - 100 KčÚterý 7.4 - Dokud nás svatba nerozdělí - 20.30 - Moje Kino LIVE - 100 KčStředa 8.4 - Můj příběh - 20.00 - Vašekino - 70 KčČtvrtek 9.4 - Parazit - 20.30 - Moje Kino LIVE - 100 KčPátek 10.4 - Ovečka Shaun ve filmu: Farmageddon - 15.00 - Vašekino - 70 Kč- Bez věcí nad věcí - 20.00 - Vašekino - 70 Kč Sobota 11.4 - Pat a Mat: Kutilské trampoty - 15.00 - Vašekino - 70 Kč- Případ mrtvého nebožtíka - 20.00 - Vašekino - 70 KčNeděle 12.4 - Pat a Mat: Kutilské trampoty - 15.00 - Vašekino - 70 Kč- Diego Maradona - 20.30 - Moje Kino LIVE - 100 Kč Pondělí 13.4 - Ovečka Shaun ve filmu: Farmageddon - 15.00 - Vašekino - 70 Kč Více informací naleznete na www.kulturafm.cz a také na FB KulturaFM Kino≈Vlast, #VašeKino, #MojeKinoLIVE, #Frýdek-Místek   Pondělí 6.4  - Teheránská Tabu - 20.30 - Moje Kino LIVE - 100 Kč Úterý 7.4  - Dokud nás svatba nerozdělí - 20.30 - Moje Kino LIVE - 100 Kč Středa 8.4  - Můj příběh - 20.00 - Vašekino - 70 Kč Čtvrtek 9.4  - Parazit - 20.30 - Moje Kino LIVE - 100 Kč Pátek 10.4  - Ovečka Shaun ve filmu: Farmageddon - 15.00 - Vašekino - 70 Kč - Bez věcí nad věcí - 20.00 - Vašekino - 70 Kč Sobota 11.4  - Pat a Mat: Kutilské trampoty - 15.00 - Vašekino - 70 Kč - Případ mrtvého nebožtíka - 20.00 - Vašekino - 70 Kč Neděle 12.4  - Pat a Mat: Kutilské trampoty - 15.00 - Vašekino - 70 Kč - Diego Maradona - 20.30 - Moje Kino LIVE - 100 Kč Pondělí 13.4  - Ovečka Shaun ve filmu: Farmageddon - 15.00 - Vašekino - 70 Kč

Od podzimu loňského roku byl ve Frýdku-Místku spuštěn projekt mapující polozapomenutou a povětšinou temnou historii ve spojení s lidskými příběhy těsně spjatými s tímto městem. Podle autorů je cílem vybudování sítě informačních cedulí, které se časem propojí do uceleného městského okruhu. Projekt se prezentuje také na internetu a snahou je zapojit také širokou veřejnost. Projekt pod názvem Zmizelé město je prozatím čistě dílem autorské dvojice Lukáše Horkého a Jaroslava Kocince, kteří místům či bodům, ztrácejícím se v mapě města, chtějí jistým způsobem zachovat svou původní tvář. „Ačkoliv jsem se nenarodil ve Frýdku-Místku, mám k němu velkou vazbu. Oba se s Jaroslavem cítíme být tak trochu frýdecko-místeckými patrioty. Myslíme si, že je zde spousta skrytých příběhů, o kterých se moc nemluví a jsou často takříkajíc ukryté pod povrchem, což jsme chtěli jakýmsi způsobem napravit,“ říká autor vizuální podoby projektu Lukáš Horký, grafik, hudebník a především fotograf, který se dokumentací různých míst ve Frýdku-Místku zabývá již řadu let. Příležitostně také spolupracuje s Kulturou FM především na vizuální prezentaci koncertů či festivalů (např. divadelní festival Odpoutaná scéna), je dvorním fotografem portrétů zaměstnanců kultury FM a v současné době vystavuje také cyklus fotografií s názvem Příběh krajiny v Muzeu Beskyd na Frýdeckém zámku. Lukáš Horký, autor vizuální podoby projektu Zmizelé město, který se focením mizejících míst ve Frýdku-Místku zabývá již řadu let. FOTO: David Macháč Již na podzim loňského roku vzniklo první zastavení s názvem Židovské památky dokládající existenci Židovské synagogy, a to symbolicky jen pár desítek metrů od místa, kde v noci z 13. na 14. června roku 1939 lehla popelem. „Překvapilo mě, že o ní lidé moc nevědí. Je to smutný příběh jedné zvrácené ideologie, který je aktuální i dnes. Víme, že požár byl úmyslně založen, ale jména pachatelů oficiálně nebyla nikdy vypátrána ani zveřejněna,“ vysvětluje Lukáš Horký, proč se právě téma Židovských památek stalo úvodním tématem celého projektu. „Jde nám také o to, aby se společnost vypořádala s touto temnou minulostí, která nás jinak bude dál děsit,“ dodává. Jedním z podnětů pro zařazení byl také fakt, že do současné doby nebyla tato nešťastná událost důstojným způsobem připomenuta. V hledáčku je i novodobá historie Dalším plánovaným zastavením je tzv. Čermákova vila na ulici Palackého v Místku, jen několik set metrů od Národního domu. Osobnost Jaroslava Čermáka je známá především z 20. let minulého století, kdy ovlivnil architektonickou tvář Frýdku-Místku a jeho okolí. Kromě řady městských staveb navrhoval také projekty na horské chaty, jednou z nich je např. i chata na Prašivé. „Čermák za protektorátu hodně pomáhal místním lidem a několik z nich dokonce zachránil před nacistickou perzekucí,“ vysvětluje Lukáš Horký a doplňuje: „V prvních poválečných dnech roku 1945 byl několikrát zatčen, vláčen 370 km pěšky do Prahy a nařčen z kolaborantství. Dle úmrtního listu zemřel 10. června 1945 v Místku na místě zvaném Elzerův hliník. Jako příčina smrti byla uvedena pohmožděnina hlavy a zlomenina krční páteře. Dle výpovědi pamětníků byl brutálně ubit. Současný majitel Čermákovy vily nechal dům citlivě rekonstruovat, aby se budova co možná nejvíce přiblížila svému původnímu vzhledu,“ vysvětluje Lukáš Horký. Cílem autorů projektu je rozšířit síť informačních cedulí, které postupně vytvoří jakýsi procházkový naučný okruh (stezku). K již naplánovaným patří i místo bývalé budovy textilní přádelny, která bude připomínkou Adolfa Landsbergera, jednoho z textilních magnátů a především zakladatele textilního průmyslu ve Frýdku-Místku. V hledáčku rozšiřující se sítě míst je nejen předválečná, ale i novodobá historie. „Na jaro chystáme odhalení druhého zastavení, již zmiňované Čermákovy vily, ale v dlouhodobějším plánu je například divoká porevoluční privatizace. Vše podstatné naleznete na našich stránkách nebo facebooku,“ doplňuje Lukáš Horký. Tipy na místa a příběhy jsou vítány Projekt Zmizelé město je prezentován i na webových stránkách (www.zmizelemesto.cz), kde zájemci najdou zajímavé informace rozšířené o historické souvislosti čerpané z různých archivních pramenů, či dobové fotografie a pohlednice. Název (Zmizelé město) je také zaklíčován v logu umístěném na webu a také na sociálních sítích, jež při pohledu shora působí jako síť paneláků. „Je velká škoda, že spousta lidských příběhů zůstává jenom v hlavách pamětníků. Proto bychom chtěli, aby nám lidé posílali příběhy nebo tipy ze svého bezprostředního okolí. Právě tyto – na první pohled banální – poznatky mohou přispět k objevení něčeho nového,“ vysvětluje Lukáš Horký, který se focením různých míst ve Frýdku-Místku zabývá již více než deset let: „Vždycky mě zajímalo, co stojí v pozadí těch jakoby temných a mizejících míst ve městě, které dokumentuji. Fotkou to nekončí. Trávím pak hodiny studováním knih a různých pramenů, abych se dozvěděl souvislosti. A nechávat si je jen pro sebe by byla přece škoda.“Rádi bychom prostřednictvím našeho Magazínu oslovili také vás, milí příznivci kultury FM, kteří se zajímáte o akce a všeobecně kulturu spojenou s historií ve Frýdku-Místku. Pokud máte ve svém okolí někoho se zajímavým příběhem provázaným s naším městem, neváhejte se o tyto cenné informace podělit. I vy se můžete stát součástí projektu Zmizelé město a pomyslně se zapsat do vzniku další kulturně-historické platfomy. Své příspěvky můžete posílat na adresu info@zmizelemesto.cz nebo kulturafm@kulturafm.cz. Připravila Lenka Vašková

Už jedenáctou sezónu se mladí středoškoláci setkávají v tanečních kurzech pod vedením tanečních mistrů Jany Šodkové a Jaroslava Jaglarze. Letos poprvé se v Národním domě otevřely celkem tři skupiny kurzů. Díky houževnatému a laskavému přístupu vyučujících se mladí do kurzů vracejí, anebo se hlásí jako náhradníci pro občasný záskok za chybějícího v páru. Jana a Jaroslav zasvětili společenskému tanci takřka všechen svůj volný čas, tanečníky vychovali i ze svých dětí. Jejich úspěch tkví i v poznání, že naučit se tančit a hlavně vytrvat je z velké části o podpoře partnera a rodiny. Osobně jsem v ND zažila taneční pod vedením manželů Gebauerových v 90. letech. Změnil se od té doby nějak významně koncept tanečních?                                                                         Jar. Jaglarz / Naše kurzy jsou zaměřeny vždy na latinskoamerické a standardní tance (jako tomu bylo vždy). V první hodině začínáme standardem, který je těžší. Neboť pokud chceme něčemu naučit, je potřeba se tomu více věnovat. V prvopočátcích je samozřejmě jednodušší latina, a to jak z hlediska kroků, tak také hudby. Taková Chacha, to je vlastně disco. Logicky je tedy latina oblíbenější. I s ohledem na to, že většina mladých lidí neposlouchá vážnou hudbu.                                                                                                                                      Jana Šodková / I mládež si ale ráda zatančí standardní tance jako je waltz, tango nebo valčík. Není to tak, že by standard odsunuli. Naučit se standardní tance na nějaké úrovni chce tedy větší úsilí…                                         Jar. Jaglarz / Naučit se standard je práce na delší dobu. Na Severní Moravě je jen málo standartních párů, které tančí na vyšší úrovni. Zato latinské páry ze Severní Moravy patří ke špičce v republice. Tím nechci říci, že latina je jednodušší, ale v prvopočátcích se lépe učí. Stává se často, že objevíte třeba na vašich kurzech větší talent? A můžete mu v tom případě  podat pomocnou ruku a posunout ho dál na profesionální dráhu?                                       Jar. Jaglarz / Spíš to funguje tak, že pokud se někdo v tanečních zeptá na další možnosti, posíláme ho dále. Většinou mu nabídneme taneční klub TREND, což je nejlepší ostravský taneční klub. Zrovna před několika týdny se jeho svěřenci umístili na vítězných příčkách v různých kategoriích na Mistrovství ČR v Praze. Ale prosadit se tam (až po absolvování našich kurzů), je velice těžké. Děti zde začínají již od pěti let a v patnácti nebo v šestnácti letech, kdy je tam posíláme my, se již nechytají, co se týče nějakého společenského tance. Tanec je dril a navíc je časově i finančně velmi náročný. Navíc u společenského tance je velmi důležitá souhra partnerství a někdy je to těžké. Kdy například?                                                                                                                            Jar. Jaglarz / Obzvláště v pubertě, kdy se pár spolu více stýká a kamarádí, přijdou do tanečních a pak třeba přijde nějaká osobní krize, dotkne se to samozřejmě i toho tancování. V kurzech se ale také potkáváme s těmi, co už někde tancují. Například tu máme tanečníky, kteří navštěvují latinu ve Frýdku-Místku. Co se týče závodního tancování, zdá se mi, že hodnocení je stále složitější. Ale možná se  jako laik mýlím…                                                                                                                          Jar. Jaglarz / Český i světový svaz se již dlouhou dobu snaží o to, aby se tanec dostal do programu Olympijských her. Proto se na mistrovství světa nebo na grandslamech hodnotí podobně jako u krasobruslení. To znamená, že porotci bodují obtížnost provedení, techniku nášlapů, celkový pohyb, hudební vyjádření a jiná kritéria hodnocení. Na republikových soutěžích se hodnotí už desítky let stejně, porota vybírá z jednotlivých kol šest párů do finále a tam se udělují známky ( 1-6) v každém tanci a po sečtení vzejde vítěz. Vy sami máte zkušenosti s tancováním v zahraničí?                                                                  Jana Šodková / Se svými syny jsem jezdívala do Rakouska, Německa, Slovinska, na MS Evropy i světa. Ovšem ne ve společenském tanci, ale v hip hopu. Mladší syn slavil každým rokem úspěchy na Mistrovství republiky, vždy stál na bedně.                                                        Jar. Jaglarz/ Co se týče společenského tance, porotoval jsem v Polsku, na Slovensku, moje dcera tančila třikrát na mistrovství světa (v kombinaci standardních a latinskoamerických tanců), kam jsem ji doprovázel jako trenér. Dostat se na mistrovství světa znamená stát se mistrem české republiky a trénovat s nejlepšími trenéry v republice i ve světě. U závodního tančení musí být pár celkově sladěn. Co všechno obnáší vytvoření podmínek, aby všechno fungovalo?                                                                                                          Jar. Jaglarz/ Především je třeba vzít v úvahu, že vždycky tančí dva, a proto si musejí rozumět. Pokud mezi nimi dojde k nějakému konfliktu, je to problém. Když se pohádají manželé doma, tak jde jeden do svého pokoje a druhý třeba do kuchyně. Když jsou ale spolu na tréninku, tak spolu musejí zkrátka být. Buď spolu ti dva chodí nebo musejí být na takové profesionální úrovni, že dovedou přijít na trénink, jet spolu na soutěž, být celou dobu spolu atd. U dětí je to  o to složitější, protože navíc musejí fungovat i jejich rodiče. Je to něco jako letadlo, kde jsou rodiče motorem, díky kterému tanečníci mohou létat. Když začne motor vynechávat, třeba kvůli financím nebo špatným výsledkům ve škole, letadlo může spadnout. Pak se hledají chyby na trenérovi, na partnerovi a tak dále. Vraťme se k vašim tanečním kurzům, které děláte také pro dospělé. Jsou zde páry nebo jednotlivci, kteří jsou tancem zcela nepolíbení?                                                                    Jar. Jaglarz / Troufnu si říct, že ve  skupině začátečníků je takových i devadesát procent, tedy když počítám i ty, kteří opravdu netancovali desítky let. Pokud jeden z páru netančil, učí se společně všechno znovu. Valčík nebo polka samozřejmě naskočí dříve, ale jinak platí, že i tanec se zapomíná.                                                                                                                 Jana Šodková / Nebo po letech vznikají v tom projevu nějaké zlozvyky, které je potřeba vybrousit, aby to bylo správně, jak to má být. Předpokládám, že techniku musíte nějakým způsobem řešit i během těchto kurzů. Přijímají dospělí snadno kritiku?                                                                                                             Jana Šodková / Sami vzpomínáme na své začátky, že jsme také měli zmatek, co je levá noha, co pravá. Také si uvědomujeme, že ne každý má na pohyb vlohy – někdo je matematik, jiný fyzik. Už to, že na parketě udělá nějaký pohyb, je obrovské plus. Ale co se týče upozorňování na chyby, musíme si dávat pozor, a to především u pánů.                                                              Jar. Jaglarz / Partnerky bývají ze začátku vnímavější a většinou také zaleží na jejich diplomacii, jak to se svým protějškem umí. Nám pánům chvilinku trvá, než se zorientujeme (v prostoru v krocích s partnerkou), ale když už propadneme tanci, je to to nejlepší, co taneční pár mohlo potkat. Partner vede a partnerka se nechává vést - o to nám v tanečních kurzech jde a je potřeba, aby se to naučili a krásně si zatančili. A musím říct, že poslední dobou máme samé dobré páry. Co se týče kurzu mládeže, poslední dobou máme výborné kurzy (v loňském roce jsme měli celkem čtyři mládežnické kurzy), páry jsou ukázněné a tanečně zdatné a tvoří dobrý kolektiv. Zkrátka, dobře se nám s nimi spolupracuje. Zároveň nás mrzí, že taneční dovednosti, které se naučili, nemají kde zúročit. Jak to myslíte?                                                                                                                        Jar. Jaglarz / Dříve fungovaly v Národním domě i tzv. tančírny, kde si mládež mohla zopakovat všechny tance.                                                                                                                                        Jana Šodková / V tančírnách se tancovalo úplně všechno od waltzu, přes valčík až po chachu.  A všichni se s chutí zvedli i na tu naši českou polku, protože je ten tanec prostě baví. To byla odměna i pro nás, že si nechtějí jen odchodit taneční a pak konec. Že je to baví a chtějí tancovat. Co vám tanec dal a vzal?                                                                                                        Jana Šodková / Tanec bere hlavně čas. Mně ale nevzal nic, spíše naopak. Nelituji ani toho mládí, kdy všichni chodili ven a já na tréninky. Ani toho, když se holky z gymplu sešly po škole na kafe a pak si o tom povídaly ještě druhý den ve škole. Zatímco já byla na tréninku. A koho by zajímalo, co jsem dělala na tréninku?                                                                                             Jar. Jaglarz/ Kdybych nedělal tancování, neznal bych takovou spoustu dobrých lidí, takže za mě jen samá pozitiva. *Taneční vizitka Jany Šodkové a Jaroslava Jaglarze - Jaroslav začal s tančením v 15 letech, kdy se svou partnerkou vyhrál soutěž v tanečních a poté se začal intenzivně věnovat společenskému tanci. Zhruba v polovině 80. let se seznámil s Janou, bylo to v tanečním klubu v Havířově, tehdy ještě tančili každý s jiným partnerem. Od roku 1990 vede Taneční kurzy a také Taneční klub v Orlové. - Jana tancuje od 5 let, nejprve začala v Lidové škole (základy moderního tance, baletu atd.), prošla tanečními a pak se začala věnovat společenskému tanci v Ostravě. Po mateřské dovolené v roce 2009 si založila vlastní taneční školu ve Frýdku- Místku (Just Dance). -  Od roku 2009 začali Jana a Jaroslav společně vést taneční kurzy v Národním domě FM. Vloni oslavili 10 let společného     působení. Připravila Lenka Vašková