ROZHOVOR s Marianem Friedlem, čerstvým držitelem ceny Anděl

friedl

Foto: R. Klimek

Hudby čerstvého držitele Anděla Mariana Friedla si letos ve Frýdku-Místku užijeme hned několikrát


Šíře aktivit čerstvého držitele žánrové ceny Anděl za projekt Beránci a vlci Mariana Friedla je obrovská. Je stálým členem několika hudebních projektů různého zaměření, v nichž zpívá, hraje na kontrabas, lidové flétny, klarinet nebo malý cimbál. Absolvent jazzového oddělení VOŠ Jaroslava Ježka v Praze a oborů etnologie a muzikologie na Univerzitě Karlově se v hudebním světě pohybuje právě na pomezí folklóru a jazzu, nevyhýbá se ale ani jiným žánrům. V dubnu doprovodí s frýdecko-místeckými muzikanty Radimem Přidalem a Matějem Drabinou a zpěvačkou Barbora Jiráskovou promítání němého filmu Stavitel chrámu. Čt 24. 4. / 19.00 / Kino Vlast


Jste členem norsko-českého kvartetu NOCZ, hrajete v Triu Jitky Šuranské, kapele zaměřené na staré styly hry a nástroje z Beskyd RukyNaDudy, účinkujete na desítkách alb českých i zahraničních umělců. Jak Vás napadlo rozšířit tento výčet o živý doprovod k filmu?

Těch projektů mám teď jedenáct a chystají se další, vlastně je to neustále se rozšiřující okruh aktivit. Já se snažím věnovat těm, které jsou pro mě zajímavé. Pokud mě někdo osloví s nabídkou spolupráce a já mám pocit, že by mě to mohlo posunout, rád se přidám. Stejně to bylo i s tímto filmovým projektem. Ozval se mi Radim Přidal, že sestavuje kapelu pro tvorbu hudby k němému filmu pro festival Ostrava Kamera Oko a já jsem hned zajásal: přesně tohle jsem si chtěl už dávno zkusit!

Jedenáct projektů. Jak se to dá stíhat?

Nesmíte si to představovat tak, že každý ten projekt dvakrát týdně zkouší a třikrát týdně koncertuje... Některé hrají častěji, jiné méně, každý je také zaměřený jinak: některý může být více umělecký, jiný edukační, další zase zábavový atp. Je třeba vzít taky v úvahu, že žiju na periferii republiky a živím tady tři děti. Chci-li se tedy uživit na volné noze jako muzikant, mohl bych možná mít jeden projekt, který dobře vydělává, ale je otázkou, zda by byl pro mě dostatečně atraktivní. Mám jich tedy raději více, ale o to zajímavější. Ostatně je třeba dodat, že taky učím v hudebce a na univerzitě, dále jsem externím redaktorem stanice Vltava a moje práce hudebníka na volné noze zahrnuje i produkční činnost.

Jaká kritéria uplatňujete při výběru nových projektů?

Ta hlavní kritéria jsou tři: lidi, obsah a finance. Čím jsem starší, tím méně se mi chce spolupracovat s lidmi, kteří mi nesedí. Ale potkal jsem i sympaťáky, jejichž projekt mě neoslovil a museli jsme se rozejít. No a pak jsou tady ty finance: někdy si řeknu, že jsem profík a jdu odehrát nebo udělat, co je potřeba, byť první dvě kritéria třeba nejsou splněna, ale v takovém případě nový projekt nevznikne. Ale může to být i přesně naopak: moc bych chtěl něco s někým vytvořit, ale vyžaduje to takovou časovou investici, že si to prostě nemůžu dovolit. A samozřejmě platí, že čím více se muzikou do hloubky zabýváte, tím pečlivěji si pak vybíráte, co poslouchat i co tvořit. Jde tedy o to udržet si zdravý balanc: nebát se občas „babrat" i v klišé, ale také vytrvale hledat.

Co Vás tedy lákalo na hudbě k filmu?

Jedna část mých hudebních aktivit je spojena s volnou improvizací a tam se běžně pracuje s konceptem. Film je přesně takový koncept, vodítko, které máme všichni zúčastnění dáno jako Ariadninu nit v bludišti a my se jí chytáme, ačkoli každý po svém. To je přesně to, co mě velmi baví. Navíc za hudbou často vidím obrazy a naopak, a taky mě odjakživa přitahovalo divadlo, takže všechny tyto aspekty se nějakým způsobem sešly právě při tvorbě hudby k němému filmu.

Hudba k filmu tedy vzniká přímo v daný okamžik na daném místě?

Ano i ne. Máme přesně stanoveno, jaké nálady se kde mají objevovat, stabilní jsou textury i témbry. Struktura přesně kopíruje průběh děje. Na druhou stranu, co přesně v těch předem domluvených plochách zazní, to je už otázka okamžitého nápadu a vzájemné komunikace. Když použijete film jako koncept, je to vždy jednodušší, než když se rozhodnete, že budete 50 minut vytvářet hudbu na místě. Na druhou stranu to může být i svazující, protože po každém dobrém nápadu může přijít ještě lepší, ale když se budete úzkostlivě držet nějakého schématu, nic nového neobjevíte. V tom je to právě tak zajímavé: je to jednoduše otevřená kompozice, stejně jako život sám.

A je právě improvizace to, co propojuje všechny Vaše aktivity?

Musím se přiznat, že skladbu, která by byla od začátku až do konce vypsaná a já bych ji zcela přesně dle notového zadání interpretoval a ještě pokaždé stejně, tak takový případ jsem zažil naposledy možná někdy před dvaceti lety na konzervatoři. Se svými žáky v hudebce samozřejmě pracujeme i na klasických kompozicích, ale pokud hraju s nimi, vždycky s tím partem nějak pracuju. A vlastně spíš všechny vedu k tomu, aby se okamžitých úprav nebáli. Ostatně to období, kdy byla notová fixace neměnným výchozím materiálem interpretace, je i v dějinách evropské klasické hudby dost krátké. Možná by to v největší míře platilo o klasicismu, ale i tam by mě asi odborníci opravili. Jde totiž taky o to, jak si vůbec to slovo improvizace vykládáme. Pro spoustu lidí může být improvizace spojená výhradně s jazzovým sólováním. Neznalí posluchači si často myslí, že si hudebník hraje, co chce a že improvizuje jen sólista, zatímco ostatní v kapele ho musí doprovázet a doufat, že na ně třeba vyjde řada a taky si budou moci na chvíli zaimprovizovat. Jenže ve skutečnosti i tito „doprovazeči" své party částečně improvizují.

Ve Vaší umělecké činnosti jsou dále zřetelné dvě hlavní tendence – jazz a lidová hudba, případně world music. Vidíte v těchto dvou na první pohled odlišných žánrech nějakou spojitost?

Popravdě řečeno, moc toho nevidím, jedině improvizaci a to ještě nejspíše, pokud mluvíme o současné lidové muzice na Moravě, na Slovensku a možná dále v Karpatech. Tyto dva světy čistě z hudebního hlediska moc společného nemají. Není to rozhodně tak, že pokud jste dobrý hráč v cimbálovce, snadno se z vás stane jazzový muzikant a naopak. Oba ty světy mají svou vlastní historii, standardní repertoár, estetické ideály, své hvězdy, styly, svá hudební pravidla, vlastní hudební jazyk... A to všechno vyžaduje dlouhé roky samostudia. A to slovo samostudium zdůrazňuju, protože v obou případech se toho nejvíce dozvídáte vlastní praxí, sdílením informací s druhými, spoluhrou, poslechem nahrávek, vlastním hledáním atd. Vidíte, tady je možná ještě další společný rys.... Ale právě v tom vězí potíž vzájemných inspirací obou světů, právě ta hloubka vašeho ukotvení to komplikuje. Když se jako jazzmen rozhodnete, že se stane vaší inspirací lidová hudba, budete muset tu muziku začít opravdu důkladně studovat a stejně se vám těžko podaří dostat ji dostatečně pod kůži, jako ji tam má někdo, kdo ji hraje a poslouchá od mala. Ten zase ale bude mít problém zahrát správně jazz. Určitě bych ale rád zmínil pár osobností, u nichž se ty dva světy dobře propojují – v Česku Jiří Slavík, na Slovensku Stano Palúch, v Maďarsku Mihaly Dresch, v Moldávii Valentin Bogean.

Vy sám spojujete svět jazzu s folklorem ve svém autorském projektu Beránci a vlci, do něhož jstepřizval houslistku a zpěvačku Jitku Šuranskou, mandolínistu Martina Krajíčka, slovácký ženský sbor, jazzmeny a také muzikanty z beskydské kapely RukyNaDudy. V čem spočívá autorství takovéto hudby. Do jaké míry se jedná o syntézu a do jaké míry o vytvoření něčeho „skutečně" originálního?

Ano, objevují se tam silně tyto dva světy, jimž se dlouhodobě věnuju. Ale připomněl bych, že těch vlivů je tam mnohem více a že také nejde ani v nejmenším o desku, o níž bych mohl s klidem říct, že se jedná o propojení folkloru a jazzu. Za prvé si myslím, že to „propojení" není možné a za druhé jsem se hodně snažil o to, aby výsledkem nebyl miš-maš vzniklý smícháním folkloru a jazzu, ale úplně nový výraz. Jednoduše moravské world music, které když někdo uslyší v zahraničí, řekne si: aha, tohle je moderní muzika ukotvená v tradici někde na středovýchodě Evropy. Pokud se ptáte na to, kdy jde o syntézu a kdy o vytvoření něčeho originálního, jedno se nedá oddělit od druhého. Proto taky často řeším problém, zda už mám vzniklou skladbu považovat za svou původní, či jestli jde ještě o hodně pokročilé zpracování něčeho tradičního.

Za tento projekt jste letos obdrželi žánrovou cenu Anděl. Co pro Vás takovéto ocenění znamená?

Znamená to pro mě hodně, je to velmi šťastné vyústění dramatického příběhu. Moci si natočit šedesátiminutovou attaca suitu s ansámblem čítajícím 25 členů je totiž lákavé, ale na začátku jsem netušil, jak je to náročné. Na realizaci bylo málo času, takže jsem velmi rychle musel vytvořit koncept, vybrat materiál, dopsat a zaranžovat skladby, sestavit kapelu... Kromě toho jsem se ujal i produkce, a protože mi onemocněl plánovaný režisér, nakonec jsem vše i režíroval. Jinými slovy pro mě osobně je ten projekt takový malý zázrak, při jehož zrodu museli stát andělé hned na začátku!

Co máte teď před sebou? Kdy budeme moci slyšet v okolí Frýdku – Místku některý z Vašich projektů?

Nejblíže je provedení filmu Stavitel chrámu. Z dalších připravovaných akcí určitě musím zmínit, že jsme obdrželi grant Ministerstva kultury pro vytvoření doprovodného filmu k již zmíněné suitě Beránci a vlci. Půjde tedy o přesně opačný proces, než je tomu v případě Stavitele chrámů – natočíme němý film k již existující hudbě. Do natáčení se pustíme na jaře a velmi mě těší, že tomu tak bude společně s mým někdejším spolužákem z frýdeckého gymnázia, dnes již renomovaným režisérem, Ivo Bystřičanem. První provedení Beránků s filmem proběhne 26. 7. ve Frýdku- Místku na festivalu Jazz ve městě! Beránci a vlci ale ještě předtím (bez filmu) zazní i na Colours of Ostrava a na Hradeckém slunovratu. Z dalších mých blízkých aktivit bych rád upozornil na Mezinárodní den jazzu, který již popáté oslavíme ve Frenštátě pod Radhoštěm koncertem 29. dubna, kde vystoupím společně s NOCZ a Ivou Bittovou. Velmi zajímavě vypadá také slovenský projekt Triango, kde se propojuje svět slovenských lidových tanců a argentinského tanga, jehož budu od jara součástí. Tuto hudbu budeme provádět společně s Pražskou komorní filharmonií a jedno z provedení by mělo proběhnout i vcelku nedaleko odtud 24. 5. v Žilině.

Šíře aktivit čerstvého držitele žánrové ceny Anděl za projekt Beránci a vlci Mariana Friedla je obrovská. Je stálým členem několika hudebních projektů různého zaměření, v nichž zpívá, hraje na kontrabas, lidové flétny, klarinet nebo malý cimbál. Absolvent jazzového oddělení VOŠ Jaroslava Ježka v Praze a oborů etnologie a muzikologie na Univerzitě Karlově se v hudebním světě pohybuje právě na pomezí folklóru a jazzu, nevyhýbá se ale ani jiným žánrům. V dubnu doprovodí s frýdecko-místeckými muzikanty Radimem Přidalem a Matějem Drabinou a zpěvačkou Barbora Jiráskovou promítání němého filmu Stavitel chrámu. Čt 24. 4. / 19.00 / Kino Vlast


Jste členem norsko-českého kvartetu NOCZ, hrajete v Triu Jitky Šuranské, kapele zaměřené na staré styly hry a nástroje z Beskyd RukyNaDudy, účinkujete na desítkách alb českých i zahraničních umělců. Jak Vás napadlo rozšířit tento výčet o živý doprovod k filmu?

Těch projektů mám teď jedenáct a chystají se další, vlastně je to neustále se rozšiřující okruh aktivit. Já se snažím věnovat těm, které jsou pro mě zajímavé. Pokud mě někdo osloví s nabídkou spolupráce a já mám pocit, že by mě to mohlo posunout, rád se přidám. Stejně to bylo i s tímto filmovým projektem. Ozval se mi Radim Přidal, že sestavuje kapelu pro tvorbu hudby k němému filmu pro festival Ostrava Kamera Oko a já jsem hned zajásal: přesně tohle jsem si chtěl už dávno zkusit!

Jedenáct projektů. Jak se to dá stíhat?

Nesmíte si to představovat tak, že každý ten projekt dvakrát týdně zkouší a třikrát týdně koncertuje... Některé hrají častěji, jiné méně, každý je také zaměřený jinak: některý může být více umělecký, jiný edukační, další zase zábavový atp. Je třeba vzít taky v úvahu, že žiju na periferii republiky a živím tady tři děti. Chci-li se tedy uživit na volné noze jako muzikant, mohl bych možná mít jeden projekt, který dobře vydělává, ale je otázkou, zda by byl pro mě dostatečně atraktivní. Mám jich tedy raději více, ale o to zajímavější. Ostatně je třeba dodat, že taky učím v hudebce a na univerzitě, dále jsem externím redaktorem stanice Vltava a moje práce hudebníka na volné noze zahrnuje i produkční činnost.

Jaká kritéria uplatňujete při výběru nových projektů?

Ta hlavní kritéria jsou tři: lidi, obsah a finance. Čím jsem starší, tím méně se mi chce spolupracovat s lidmi, kteří mi nesedí. Ale potkal jsem i sympaťáky, jejichž projekt mě neoslovil a museli jsme se rozejít. No a pak jsou tady ty finance: někdy si řeknu, že jsem profík a jdu odehrát nebo udělat, co je potřeba, byť první dvě kritéria třeba nejsou splněna, ale v takovém případě nový projekt nevznikne. Ale může to být i přesně naopak: moc bych chtěl něco s někým vytvořit, ale vyžaduje to takovou časovou investici, že si to prostě nemůžu dovolit. A samozřejmě platí, že čím více se muzikou do hloubky zabýváte, tím pečlivěji si pak vybíráte, co poslouchat i co tvořit. Jde tedy o to udržet si zdravý balanc: nebát se občas „babrat" i v klišé, ale také vytrvale hledat.

Co Vás tedy lákalo na hudbě k filmu?

Jedna část mých hudebních aktivit je spojena s volnou improvizací a tam se běžně pracuje s konceptem. Film je přesně takový koncept, vodítko, které máme všichni zúčastnění dáno jako Ariadninu nit v bludišti a my se jí chytáme, ačkoli každý po svém. To je přesně to, co mě velmi baví. Navíc za hudbou často vidím obrazy a naopak, a taky mě odjakživa přitahovalo divadlo, takže všechny tyto aspekty se nějakým způsobem sešly právě při tvorbě hudby k němému filmu.

Hudba k filmu tedy vzniká přímo v daný okamžik na daném místě?

Ano i ne. Máme přesně stanoveno, jaké nálady se kde mají objevovat, stabilní jsou textury i témbry. Struktura přesně kopíruje průběh děje. Na druhou stranu, co přesně v těch předem domluvených plochách zazní, to je už otázka okamžitého nápadu a vzájemné komunikace. Když použijete film jako koncept, je to vždy jednodušší, než když se rozhodnete, že budete 50 minut vytvářet hudbu na místě. Na druhou stranu to může být i svazující, protože po každém dobrém nápadu může přijít ještě lepší, ale když se budete úzkostlivě držet nějakého schématu, nic nového neobjevíte. V tom je to právě tak zajímavé: je to jednoduše otevřená kompozice, stejně jako život sám.

A je právě improvizace to, co propojuje všechny Vaše aktivity?

Musím se přiznat, že skladbu, která by byla od začátku až do konce vypsaná a já bych ji zcela přesně dle notového zadání interpretoval a ještě pokaždé stejně, tak takový případ jsem zažil naposledy možná někdy před dvaceti lety na konzervatoři. Se svými žáky v hudebce samozřejmě pracujeme i na klasických kompozicích, ale pokud hraju s nimi, vždycky s tím partem nějak pracuju. A vlastně spíš všechny vedu k tomu, aby se okamžitých úprav nebáli. Ostatně to období, kdy byla notová fixace neměnným výchozím materiálem interpretace, je i v dějinách evropské klasické hudby dost krátké. Možná by to v největší míře platilo o klasicismu, ale i tam by mě asi odborníci opravili. Jde totiž taky o to, jak si vůbec to slovo improvizace vykládáme. Pro spoustu lidí může být improvizace spojená výhradně s jazzovým sólováním. Neznalí posluchači si často myslí, že si hudebník hraje, co chce a že improvizuje jen sólista, zatímco ostatní v kapele ho musí doprovázet a doufat, že na ně třeba vyjde řada a taky si budou moci na chvíli zaimprovizovat. Jenže ve skutečnosti i tito „doprovazeči" své party částečně improvizují.

Ve Vaší umělecké činnosti jsou dále zřetelné dvě hlavní tendence – jazz a lidová hudba, případně world music. Vidíte v těchto dvou na první pohled odlišných žánrech nějakou spojitost?

Popravdě řečeno, moc toho nevidím, jedině improvizaci a to ještě nejspíše, pokud mluvíme o současné lidové muzice na Moravě, na Slovensku a možná dále v Karpatech. Tyto dva světy čistě z hudebního hlediska moc společného nemají. Není to rozhodně tak, že pokud jste dobrý hráč v cimbálovce, snadno se z vás stane jazzový muzikant a naopak. Oba ty světy mají svou vlastní historii, standardní repertoár, estetické ideály, své hvězdy, styly, svá hudební pravidla, vlastní hudební jazyk... A to všechno vyžaduje dlouhé roky samostudia. A to slovo samostudium zdůrazňuju, protože v obou případech se toho nejvíce dozvídáte vlastní praxí, sdílením informací s druhými, spoluhrou, poslechem nahrávek, vlastním hledáním atd. Vidíte, tady je možná ještě další společný rys.... Ale právě v tom vězí potíž vzájemných inspirací obou světů, právě ta hloubka vašeho ukotvení to komplikuje. Když se jako jazzmen rozhodnete, že se stane vaší inspirací lidová hudba, budete muset tu muziku začít opravdu důkladně studovat a stejně se vám těžko podaří dostat ji dostatečně pod kůži, jako ji tam má někdo, kdo ji hraje a poslouchá od mala. Ten zase ale bude mít problém zahrát správně jazz. Určitě bych ale rád zmínil pár osobností, u nichž se ty dva světy dobře propojují – v Česku Jiří Slavík, na Slovensku Stano Palúch, v Maďarsku Mihaly Dresch, v Moldávii Valentin Bogean.

Vy sám spojujete svět jazzu s folklorem ve svém autorském projektu Beránci a vlci, do něhož jstepřizval houslistku a zpěvačku Jitku Šuranskou, mandolínistu Martina Krajíčka, slovácký ženský sbor, jazzmeny a také muzikanty z beskydské kapely RukyNaDudy. V čem spočívá autorství takovéto hudby. Do jaké míry se jedná o syntézu a do jaké míry o vytvoření něčeho „skutečně" originálního?

Ano, objevují se tam silně tyto dva světy, jimž se dlouhodobě věnuju. Ale připomněl bych, že těch vlivů je tam mnohem více a že také nejde ani v nejmenším o desku, o níž bych mohl s klidem říct, že se jedná o propojení folkloru a jazzu. Za prvé si myslím, že to „propojení" není možné a za druhé jsem se hodně snažil o to, aby výsledkem nebyl miš-maš vzniklý smícháním folkloru a jazzu, ale úplně nový výraz. Jednoduše moravské world music, které když někdo uslyší v zahraničí, řekne si: aha, tohle je moderní muzika ukotvená v tradici někde na středovýchodě Evropy. Pokud se ptáte na to, kdy jde o syntézu a kdy o vytvoření něčeho originálního, jedno se nedá oddělit od druhého. Proto taky často řeším problém, zda už mám vzniklou skladbu považovat za svou původní, či jestli jde ještě o hodně pokročilé zpracování něčeho tradičního.

Za tento projekt jste letos obdrželi žánrovou cenu Anděl. Co pro Vás takovéto ocenění znamená?

Znamená to pro mě hodně, je to velmi šťastné vyústění dramatického příběhu. Moci si natočit šedesátiminutovou attaca suitu s ansámblem čítajícím 25 členů je totiž lákavé, ale na začátku jsem netušil, jak je to náročné. Na realizaci bylo málo času, takže jsem velmi rychle musel vytvořit koncept, vybrat materiál, dopsat a zaranžovat skladby, sestavit kapelu... Kromě toho jsem se ujal i produkce, a protože mi onemocněl plánovaný režisér, nakonec jsem vše i režíroval. Jinými slovy pro mě osobně je ten projekt takový malý zázrak, při jehož zrodu museli stát andělé hned na začátku!

Co máte teď před sebou? Kdy budeme moci slyšet v okolí Frýdku – Místku některý z Vašich projektů?

Nejblíže je provedení filmu Stavitel chrámu. Z dalších připravovaných akcí určitě musím zmínit, že jsme obdrželi grant Ministerstva kultury pro vytvoření doprovodného filmu k již zmíněné suitě Beránci a vlci. Půjde tedy o přesně opačný proces, než je tomu v případě Stavitele chrámů – natočíme němý film k již existující hudbě. Do natáčení se pustíme na jaře a velmi mě těší, že tomu tak bude společně s mým někdejším spolužákem z frýdeckého gymnázia, dnes již renomovaným režisérem, Ivo Bystřičanem. První provedení Beránků s filmem proběhne 26. 7. ve Frýdku- Místku na festivalu Jazz ve městě! Beránci a vlci ale ještě předtím (bez filmu) zazní i na Colours of Ostrava a na Hradeckém slunovratu. Z dalších mých blízkých aktivit bych rád upozornil na Mezinárodní den jazzu, který již popáté oslavíme ve Frenštátě pod Radhoštěm koncertem 29. dubna, kde vystoupím společně s NOCZ a Ivou Bittovou. Velmi zajímavě vypadá také slovenský projekt Triango, kde se propojuje svět slovenských lidových tanců a argentinského tanga, jehož budu od jara součástí. Tuto hudbu budeme provádět společně s Pražskou komorní filharmonií a jedno z provedení by mělo proběhnout i vcelku nedaleko odtud 24. 5. v Žilině.


Zpět

 

Aktuality



Archív aktualit


duben 2018

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 31 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 1 2 3 4 5 6

750 let FRÝDKU≈MÍSTKU

750-banner-396x180




Předplatné

predplatne

Předplatné


Newsletter



Facebook

KulturaFM

https://www.facebook.com/pages/KulturaFM/145149685496801

rss  RSS