Objekt Neosynapse v sobě kombinuje dva základní momenty – sochařskou práci s vytýčenými druhy materiálů a myšlenkové prolnutí se silně vertikálním prostorem a důrazem na téma času. Svatojánská věž, hostitelský objekt tohoto site specifik projektu, tu stojí rozkročena v době od středověku přes blízkou minulost do současnosti a dál. Jako „maják“ staletí zůstala, zachována a uchráněna masivním
a necitlivým proměnám v rámci socialistické koncepce urbanismu. Jako jedna z mála. A zároveň se stala svědkem, který dokáže shora, z nadhledu podávat svědectví

o nenávratnosti a nabourání identity místa a města.

S touto perzonifikací věže-svědka pracuje i objekt Neosynapse, který se snaží zjevit jak časové linie, v nichž se tady ocitáme, tak i ponor do vnitřků myšlenkových žil, tkání a nervových zakončení, s kterými se stavba v čase protíná a proplétá.    

Stejně propletené mají být i hlavní linie samotného díla. Zhruba osmimetrový objekt by měl být zavěšen přes tři mezipatra věže, přičemž návštěvníci s ním a jeho jednotlivými prvky mohou stoupat při cestě vzhůru.

CV / MICHAL CIMALA /*1975 / Havířov Sochař, malíř, designér a hudebník. V letech 1989-1993 absolvoval SUPŠ (Ateliér Kov a šperk, prof. Vratislav K. Novák). Mezi lety 2006-2024 působil jako odborný asistent v ateliéru Socha I (Jaroslav Róna, Lukáš Rittstein). Má za sebou řadu stáží a rezidenčních pobytů v zahraničí (Milán, Berlín, San Francisco atd.). Patří do okruhu zakladatelů a autorů úspěšné pražské Trafo Gallery. Společně s Petrem Voříškem působí v hudebním tělese Roxorm3n (jako Udo Kraft), které v listopadu 2024 vydalo novou desku Vysočany. Michal Cimala patří mezi autory propojené bezprostředně se svou dobou. V sochařské a malířské práci tematizuje nadšení i úzkost ze současnosti, která je předobrazem nejisté budoucnosti. Ta může být očima Cimaly čímkoliv mezi progresivním technologickým zázrakem, lidskou apokalypsou a vyprahlou pustinou. Umění a celá kultura jsou, zdá se, napadeny jakýmsi rozkladným virem, který umrtvuje živé a zživotňuje anorganické. Ožívají tu robotická těla, antropomorfní stroje, fantomatické vzpomínky na budoucnost. Skutečný lidský rozměr se ale z imitačního systému vytrácí. Kultura se transformuje v technologickou reprodukční mašinérii zahlcující svět odpadem, kterým se stávají dějiny samotného únavného reprodukování. …zhmotňuje a zpřítomňuje představy o situaci permanentní transformace projevující se neustálou těkavostí forem, kolážováním materiálů a hybridním bujením, ale i smyslem pro perverzní hravost, z níž se na způsob superhrdinů rodí rozmanití mutanti ztělesňující narušenou imaginaci. Nic tu není stálé a navždy. Ze všeho nového a progresivního, co se exponuje v této chvíli, v tomto okamžiku, promlouvá zítřejší zatracení a smrt. Jsou to sochy „vanitas“, „mementa“, ale také sochy „pokušitelé“, svádějící k opojné jízdě časem, která slibuje a přemazává jakákoliv vnitřní či vnější omezení. Co bude potom, není podstatné, podstatná je současnost, tu je nutné bezohledně vytěžit, i kdyby to znamenalo zítřejší pád.

https://www.svatojanskavez.cz/

Objekt Neosynapse v sobě kombinuje dva základní momenty – sochařskou práci s vytýčenými druhy materiálů a myšlenkové prolnutí se silně vertikálním prostorem a důrazem na téma času. Svatojánská věž, hostitelský objekt tohoto site specifik projektu, tu stojí rozkročena v době od středověku přes blízkou minulost do současnosti a dál. Jako „maják“ staletí zůstala, zachována a uchráněna masivním
a necitlivým proměnám v rámci socialistické koncepce urbanismu. Jako jedna z mála. A zároveň se stala svědkem, který dokáže shora, z nadhledu podávat svědectví

o nenávratnosti a nabourání identity místa a města.

S touto perzonifikací věže-svědka pracuje i objekt Neosynapse, který se snaží zjevit jak časové linie, v nichž se tady ocitáme, tak i ponor do vnitřků myšlenkových žil, tkání a nervových zakončení, s kterými se stavba v čase protíná a proplétá.    

Stejně propletené mají být i hlavní linie samotného díla. Zhruba osmimetrový objekt by měl být zavěšen přes tři mezipatra věže, přičemž návštěvníci s ním a jeho jednotlivými prvky mohou stoupat při cestě vzhůru.

CV / MICHAL CIMALA /*1975 / Havířov Sochař, malíř, designér a hudebník. V letech 1989-1993 absolvoval SUPŠ (Ateliér Kov a šperk, prof. Vratislav K. Novák). Mezi lety 2006-2024 působil jako odborný asistent v ateliéru Socha I (Jaroslav Róna, Lukáš Rittstein). Má za sebou řadu stáží a rezidenčních pobytů v zahraničí (Milán, Berlín, San Francisco atd.). Patří do okruhu zakladatelů a autorů úspěšné pražské Trafo Gallery. Společně s Petrem Voříškem působí v hudebním tělese Roxorm3n (jako Udo Kraft), které v listopadu 2024 vydalo novou desku Vysočany. Michal Cimala patří mezi autory propojené bezprostředně se svou dobou. V sochařské a malířské práci tematizuje nadšení i úzkost ze současnosti, která je předobrazem nejisté budoucnosti. Ta může být očima Cimaly čímkoliv mezi progresivním technologickým zázrakem, lidskou apokalypsou a vyprahlou pustinou. Umění a celá kultura jsou, zdá se, napadeny jakýmsi rozkladným virem, který umrtvuje živé a zživotňuje anorganické. Ožívají tu robotická těla, antropomorfní stroje, fantomatické vzpomínky na budoucnost. Skutečný lidský rozměr se ale z imitačního systému vytrácí. Kultura se transformuje v technologickou reprodukční mašinérii zahlcující svět odpadem, kterým se stávají dějiny samotného únavného reprodukování. …zhmotňuje a zpřítomňuje představy o situaci permanentní transformace projevující se neustálou těkavostí forem, kolážováním materiálů a hybridním bujením, ale i smyslem pro perverzní hravost, z níž se na způsob superhrdinů rodí rozmanití mutanti ztělesňující narušenou imaginaci. Nic tu není stálé a navždy. Ze všeho nového a progresivního, co se exponuje v této chvíli, v tomto okamžiku, promlouvá zítřejší zatracení a smrt. Jsou to sochy „vanitas“, „mementa“, ale také sochy „pokušitelé“, svádějící k opojné jízdě časem, která slibuje a přemazává jakákoliv vnitřní či vnější omezení. Co bude potom, není podstatné, podstatná je současnost, tu je nutné bezohledně vytěžit, i kdyby to znamenalo zítřejší pád.

https://www.svatojanskavez.cz/

Objekt Neosynapse v sobě kombinuje dva základní momenty – sochařskou práci s vytýčenými druhy materiálů a myšlenkové prolnutí se silně vertikálním prostorem a důrazem na téma času. Svatojánská věž, hostitelský objekt tohoto site specifik projektu, tu stojí rozkročena v době od středověku přes blízkou minulost do současnosti a dál. Jako „maják“ staletí zůstala, zachována a uchráněna masivním
a necitlivým proměnám v rámci socialistické koncepce urbanismu. Jako jedna z mála. A zároveň se stala svědkem, který dokáže shora, z nadhledu podávat svědectví

o nenávratnosti a nabourání identity místa a města.

S touto perzonifikací věže-svědka pracuje i objekt Neosynapse, který se snaží zjevit jak časové linie, v nichž se tady ocitáme, tak i ponor do vnitřků myšlenkových žil, tkání a nervových zakončení, s kterými se stavba v čase protíná a proplétá.    

Stejně propletené mají být i hlavní linie samotného díla. Zhruba osmimetrový objekt by měl být zavěšen přes tři mezipatra věže, přičemž návštěvníci s ním a jeho jednotlivými prvky mohou stoupat při cestě vzhůru.

CV / MICHAL CIMALA /*1975 / Havířov Sochař, malíř, designér a hudebník. V letech 1989-1993 absolvoval SUPŠ (Ateliér Kov a šperk, prof. Vratislav K. Novák). Mezi lety 2006-2024 působil jako odborný asistent v ateliéru Socha I (Jaroslav Róna, Lukáš Rittstein). Má za sebou řadu stáží a rezidenčních pobytů v zahraničí (Milán, Berlín, San Francisco atd.). Patří do okruhu zakladatelů a autorů úspěšné pražské Trafo Gallery. Společně s Petrem Voříškem působí v hudebním tělese Roxorm3n (jako Udo Kraft), které v listopadu 2024 vydalo novou desku Vysočany. Michal Cimala patří mezi autory propojené bezprostředně se svou dobou. V sochařské a malířské práci tematizuje nadšení i úzkost ze současnosti, která je předobrazem nejisté budoucnosti. Ta může být očima Cimaly čímkoliv mezi progresivním technologickým zázrakem, lidskou apokalypsou a vyprahlou pustinou. Umění a celá kultura jsou, zdá se, napadeny jakýmsi rozkladným virem, který umrtvuje živé a zživotňuje anorganické. Ožívají tu robotická těla, antropomorfní stroje, fantomatické vzpomínky na budoucnost. Skutečný lidský rozměr se ale z imitačního systému vytrácí. Kultura se transformuje v technologickou reprodukční mašinérii zahlcující svět odpadem, kterým se stávají dějiny samotného únavného reprodukování. …zhmotňuje a zpřítomňuje představy o situaci permanentní transformace projevující se neustálou těkavostí forem, kolážováním materiálů a hybridním bujením, ale i smyslem pro perverzní hravost, z níž se na způsob superhrdinů rodí rozmanití mutanti ztělesňující narušenou imaginaci. Nic tu není stálé a navždy. Ze všeho nového a progresivního, co se exponuje v této chvíli, v tomto okamžiku, promlouvá zítřejší zatracení a smrt. Jsou to sochy „vanitas“, „mementa“, ale také sochy „pokušitelé“, svádějící k opojné jízdě časem, která slibuje a přemazává jakákoliv vnitřní či vnější omezení. Co bude potom, není podstatné, podstatná je současnost, tu je nutné bezohledně vytěžit, i kdyby to znamenalo zítřejší pád.

https://www.svatojanskavez.cz/

Objekt Neosynapse v sobě kombinuje dva základní momenty – sochařskou práci s vytýčenými druhy materiálů a myšlenkové prolnutí se silně vertikálním prostorem a důrazem na téma času. Svatojánská věž, hostitelský objekt tohoto site specifik projektu, tu stojí rozkročena v době od středověku přes blízkou minulost do současnosti a dál. Jako „maják“ staletí zůstala, zachována a uchráněna masivním
a necitlivým proměnám v rámci socialistické koncepce urbanismu. Jako jedna z mála. A zároveň se stala svědkem, který dokáže shora, z nadhledu podávat svědectví

o nenávratnosti a nabourání identity místa a města.

S touto perzonifikací věže-svědka pracuje i objekt Neosynapse, který se snaží zjevit jak časové linie, v nichž se tady ocitáme, tak i ponor do vnitřků myšlenkových žil, tkání a nervových zakončení, s kterými se stavba v čase protíná a proplétá.    

Stejně propletené mají být i hlavní linie samotného díla. Zhruba osmimetrový objekt by měl být zavěšen přes tři mezipatra věže, přičemž návštěvníci s ním a jeho jednotlivými prvky mohou stoupat při cestě vzhůru.

CV / MICHAL CIMALA /*1975 / Havířov Sochař, malíř, designér a hudebník. V letech 1989-1993 absolvoval SUPŠ (Ateliér Kov a šperk, prof. Vratislav K. Novák). Mezi lety 2006-2024 působil jako odborný asistent v ateliéru Socha I (Jaroslav Róna, Lukáš Rittstein). Má za sebou řadu stáží a rezidenčních pobytů v zahraničí (Milán, Berlín, San Francisco atd.). Patří do okruhu zakladatelů a autorů úspěšné pražské Trafo Gallery. Společně s Petrem Voříškem působí v hudebním tělese Roxorm3n (jako Udo Kraft), které v listopadu 2024 vydalo novou desku Vysočany. Michal Cimala patří mezi autory propojené bezprostředně se svou dobou. V sochařské a malířské práci tematizuje nadšení i úzkost ze současnosti, která je předobrazem nejisté budoucnosti. Ta může být očima Cimaly čímkoliv mezi progresivním technologickým zázrakem, lidskou apokalypsou a vyprahlou pustinou. Umění a celá kultura jsou, zdá se, napadeny jakýmsi rozkladným virem, který umrtvuje živé a zživotňuje anorganické. Ožívají tu robotická těla, antropomorfní stroje, fantomatické vzpomínky na budoucnost. Skutečný lidský rozměr se ale z imitačního systému vytrácí. Kultura se transformuje v technologickou reprodukční mašinérii zahlcující svět odpadem, kterým se stávají dějiny samotného únavného reprodukování. …zhmotňuje a zpřítomňuje představy o situaci permanentní transformace projevující se neustálou těkavostí forem, kolážováním materiálů a hybridním bujením, ale i smyslem pro perverzní hravost, z níž se na způsob superhrdinů rodí rozmanití mutanti ztělesňující narušenou imaginaci. Nic tu není stálé a navždy. Ze všeho nového a progresivního, co se exponuje v této chvíli, v tomto okamžiku, promlouvá zítřejší zatracení a smrt. Jsou to sochy „vanitas“, „mementa“, ale také sochy „pokušitelé“, svádějící k opojné jízdě časem, která slibuje a přemazává jakákoliv vnitřní či vnější omezení. Co bude potom, není podstatné, podstatná je současnost, tu je nutné bezohledně vytěžit, i kdyby to znamenalo zítřejší pád.

https://www.svatojanskavez.cz/

Objekt Neosynapse v sobě kombinuje dva základní momenty – sochařskou práci s vytýčenými druhy materiálů a myšlenkové prolnutí se silně vertikálním prostorem a důrazem na téma času. Svatojánská věž, hostitelský objekt tohoto site specifik projektu, tu stojí rozkročena v době od středověku přes blízkou minulost do současnosti a dál. Jako „maják“ staletí zůstala, zachována a uchráněna masivním
a necitlivým proměnám v rámci socialistické koncepce urbanismu. Jako jedna z mála. A zároveň se stala svědkem, který dokáže shora, z nadhledu podávat svědectví

o nenávratnosti a nabourání identity místa a města.

S touto perzonifikací věže-svědka pracuje i objekt Neosynapse, který se snaží zjevit jak časové linie, v nichž se tady ocitáme, tak i ponor do vnitřků myšlenkových žil, tkání a nervových zakončení, s kterými se stavba v čase protíná a proplétá.    

Stejně propletené mají být i hlavní linie samotného díla. Zhruba osmimetrový objekt by měl být zavěšen přes tři mezipatra věže, přičemž návštěvníci s ním a jeho jednotlivými prvky mohou stoupat při cestě vzhůru.

CV / MICHAL CIMALA /*1975 / Havířov Sochař, malíř, designér a hudebník. V letech 1989-1993 absolvoval SUPŠ (Ateliér Kov a šperk, prof. Vratislav K. Novák). Mezi lety 2006-2024 působil jako odborný asistent v ateliéru Socha I (Jaroslav Róna, Lukáš Rittstein). Má za sebou řadu stáží a rezidenčních pobytů v zahraničí (Milán, Berlín, San Francisco atd.). Patří do okruhu zakladatelů a autorů úspěšné pražské Trafo Gallery. Společně s Petrem Voříškem působí v hudebním tělese Roxorm3n (jako Udo Kraft), které v listopadu 2024 vydalo novou desku Vysočany. Michal Cimala patří mezi autory propojené bezprostředně se svou dobou. V sochařské a malířské práci tematizuje nadšení i úzkost ze současnosti, která je předobrazem nejisté budoucnosti. Ta může být očima Cimaly čímkoliv mezi progresivním technologickým zázrakem, lidskou apokalypsou a vyprahlou pustinou. Umění a celá kultura jsou, zdá se, napadeny jakýmsi rozkladným virem, který umrtvuje živé a zživotňuje anorganické. Ožívají tu robotická těla, antropomorfní stroje, fantomatické vzpomínky na budoucnost. Skutečný lidský rozměr se ale z imitačního systému vytrácí. Kultura se transformuje v technologickou reprodukční mašinérii zahlcující svět odpadem, kterým se stávají dějiny samotného únavného reprodukování. …zhmotňuje a zpřítomňuje představy o situaci permanentní transformace projevující se neustálou těkavostí forem, kolážováním materiálů a hybridním bujením, ale i smyslem pro perverzní hravost, z níž se na způsob superhrdinů rodí rozmanití mutanti ztělesňující narušenou imaginaci. Nic tu není stálé a navždy. Ze všeho nového a progresivního, co se exponuje v této chvíli, v tomto okamžiku, promlouvá zítřejší zatracení a smrt. Jsou to sochy „vanitas“, „mementa“, ale také sochy „pokušitelé“, svádějící k opojné jízdě časem, která slibuje a přemazává jakákoliv vnitřní či vnější omezení. Co bude potom, není podstatné, podstatná je současnost, tu je nutné bezohledně vytěžit, i kdyby to znamenalo zítřejší pád.

https://www.svatojanskavez.cz/

Objekt Neosynapse v sobě kombinuje dva základní momenty – sochařskou práci s vytýčenými druhy materiálů a myšlenkové prolnutí se silně vertikálním prostorem a důrazem na téma času. Svatojánská věž, hostitelský objekt tohoto site specifik projektu, tu stojí rozkročena v době od středověku přes blízkou minulost do současnosti a dál. Jako „maják“ staletí zůstala, zachována a uchráněna masivním
a necitlivým proměnám v rámci socialistické koncepce urbanismu. Jako jedna z mála. A zároveň se stala svědkem, který dokáže shora, z nadhledu podávat svědectví

o nenávratnosti a nabourání identity místa a města.

S touto perzonifikací věže-svědka pracuje i objekt Neosynapse, který se snaží zjevit jak časové linie, v nichž se tady ocitáme, tak i ponor do vnitřků myšlenkových žil, tkání a nervových zakončení, s kterými se stavba v čase protíná a proplétá.    

Stejně propletené mají být i hlavní linie samotného díla. Zhruba osmimetrový objekt by měl být zavěšen přes tři mezipatra věže, přičemž návštěvníci s ním a jeho jednotlivými prvky mohou stoupat při cestě vzhůru.

CV / MICHAL CIMALA /*1975 / Havířov Sochař, malíř, designér a hudebník. V letech 1989-1993 absolvoval SUPŠ (Ateliér Kov a šperk, prof. Vratislav K. Novák). Mezi lety 2006-2024 působil jako odborný asistent v ateliéru Socha I (Jaroslav Róna, Lukáš Rittstein). Má za sebou řadu stáží a rezidenčních pobytů v zahraničí (Milán, Berlín, San Francisco atd.). Patří do okruhu zakladatelů a autorů úspěšné pražské Trafo Gallery. Společně s Petrem Voříškem působí v hudebním tělese Roxorm3n (jako Udo Kraft), které v listopadu 2024 vydalo novou desku Vysočany. Michal Cimala patří mezi autory propojené bezprostředně se svou dobou. V sochařské a malířské práci tematizuje nadšení i úzkost ze současnosti, která je předobrazem nejisté budoucnosti. Ta může být očima Cimaly čímkoliv mezi progresivním technologickým zázrakem, lidskou apokalypsou a vyprahlou pustinou. Umění a celá kultura jsou, zdá se, napadeny jakýmsi rozkladným virem, který umrtvuje živé a zživotňuje anorganické. Ožívají tu robotická těla, antropomorfní stroje, fantomatické vzpomínky na budoucnost. Skutečný lidský rozměr se ale z imitačního systému vytrácí. Kultura se transformuje v technologickou reprodukční mašinérii zahlcující svět odpadem, kterým se stávají dějiny samotného únavného reprodukování. …zhmotňuje a zpřítomňuje představy o situaci permanentní transformace projevující se neustálou těkavostí forem, kolážováním materiálů a hybridním bujením, ale i smyslem pro perverzní hravost, z níž se na způsob superhrdinů rodí rozmanití mutanti ztělesňující narušenou imaginaci. Nic tu není stálé a navždy. Ze všeho nového a progresivního, co se exponuje v této chvíli, v tomto okamžiku, promlouvá zítřejší zatracení a smrt. Jsou to sochy „vanitas“, „mementa“, ale také sochy „pokušitelé“, svádějící k opojné jízdě časem, která slibuje a přemazává jakákoliv vnitřní či vnější omezení. Co bude potom, není podstatné, podstatná je současnost, tu je nutné bezohledně vytěžit, i kdyby to znamenalo zítřejší pád.

https://www.svatojanskavez.cz/

Objekt Neosynapse v sobě kombinuje dva základní momenty – sochařskou práci s vytýčenými druhy materiálů a myšlenkové prolnutí se silně vertikálním prostorem a důrazem na téma času. Svatojánská věž, hostitelský objekt tohoto site specifik projektu, tu stojí rozkročena v době od středověku přes blízkou minulost do současnosti a dál. Jako „maják“ staletí zůstala, zachována a uchráněna masivním
a necitlivým proměnám v rámci socialistické koncepce urbanismu. Jako jedna z mála. A zároveň se stala svědkem, který dokáže shora, z nadhledu podávat svědectví

o nenávratnosti a nabourání identity místa a města.

S touto perzonifikací věže-svědka pracuje i objekt Neosynapse, který se snaží zjevit jak časové linie, v nichž se tady ocitáme, tak i ponor do vnitřků myšlenkových žil, tkání a nervových zakončení, s kterými se stavba v čase protíná a proplétá.    

Stejně propletené mají být i hlavní linie samotného díla. Zhruba osmimetrový objekt by měl být zavěšen přes tři mezipatra věže, přičemž návštěvníci s ním a jeho jednotlivými prvky mohou stoupat při cestě vzhůru.

CV / MICHAL CIMALA /*1975 / Havířov Sochař, malíř, designér a hudebník. V letech 1989-1993 absolvoval SUPŠ (Ateliér Kov a šperk, prof. Vratislav K. Novák). Mezi lety 2006-2024 působil jako odborný asistent v ateliéru Socha I (Jaroslav Róna, Lukáš Rittstein). Má za sebou řadu stáží a rezidenčních pobytů v zahraničí (Milán, Berlín, San Francisco atd.). Patří do okruhu zakladatelů a autorů úspěšné pražské Trafo Gallery. Společně s Petrem Voříškem působí v hudebním tělese Roxorm3n (jako Udo Kraft), které v listopadu 2024 vydalo novou desku Vysočany. Michal Cimala patří mezi autory propojené bezprostředně se svou dobou. V sochařské a malířské práci tematizuje nadšení i úzkost ze současnosti, která je předobrazem nejisté budoucnosti. Ta může být očima Cimaly čímkoliv mezi progresivním technologickým zázrakem, lidskou apokalypsou a vyprahlou pustinou. Umění a celá kultura jsou, zdá se, napadeny jakýmsi rozkladným virem, který umrtvuje živé a zživotňuje anorganické. Ožívají tu robotická těla, antropomorfní stroje, fantomatické vzpomínky na budoucnost. Skutečný lidský rozměr se ale z imitačního systému vytrácí. Kultura se transformuje v technologickou reprodukční mašinérii zahlcující svět odpadem, kterým se stávají dějiny samotného únavného reprodukování. …zhmotňuje a zpřítomňuje představy o situaci permanentní transformace projevující se neustálou těkavostí forem, kolážováním materiálů a hybridním bujením, ale i smyslem pro perverzní hravost, z níž se na způsob superhrdinů rodí rozmanití mutanti ztělesňující narušenou imaginaci. Nic tu není stálé a navždy. Ze všeho nového a progresivního, co se exponuje v této chvíli, v tomto okamžiku, promlouvá zítřejší zatracení a smrt. Jsou to sochy „vanitas“, „mementa“, ale také sochy „pokušitelé“, svádějící k opojné jízdě časem, která slibuje a přemazává jakákoliv vnitřní či vnější omezení. Co bude potom, není podstatné, podstatná je současnost, tu je nutné bezohledně vytěžit, i kdyby to znamenalo zítřejší pád.

https://www.svatojanskavez.cz/

Objekt Neosynapse v sobě kombinuje dva základní momenty – sochařskou práci s vytýčenými druhy materiálů a myšlenkové prolnutí se silně vertikálním prostorem a důrazem na téma času. Svatojánská věž, hostitelský objekt tohoto site specifik projektu, tu stojí rozkročena v době od středověku přes blízkou minulost do současnosti a dál. Jako „maják“ staletí zůstala, zachována a uchráněna masivním
a necitlivým proměnám v rámci socialistické koncepce urbanismu. Jako jedna z mála. A zároveň se stala svědkem, který dokáže shora, z nadhledu podávat svědectví

o nenávratnosti a nabourání identity místa a města.

S touto perzonifikací věže-svědka pracuje i objekt Neosynapse, který se snaží zjevit jak časové linie, v nichž se tady ocitáme, tak i ponor do vnitřků myšlenkových žil, tkání a nervových zakončení, s kterými se stavba v čase protíná a proplétá.    

Stejně propletené mají být i hlavní linie samotného díla. Zhruba osmimetrový objekt by měl být zavěšen přes tři mezipatra věže, přičemž návštěvníci s ním a jeho jednotlivými prvky mohou stoupat při cestě vzhůru.

CV / MICHAL CIMALA /*1975 / Havířov Sochař, malíř, designér a hudebník. V letech 1989-1993 absolvoval SUPŠ (Ateliér Kov a šperk, prof. Vratislav K. Novák). Mezi lety 2006-2024 působil jako odborný asistent v ateliéru Socha I (Jaroslav Róna, Lukáš Rittstein). Má za sebou řadu stáží a rezidenčních pobytů v zahraničí (Milán, Berlín, San Francisco atd.). Patří do okruhu zakladatelů a autorů úspěšné pražské Trafo Gallery. Společně s Petrem Voříškem působí v hudebním tělese Roxorm3n (jako Udo Kraft), které v listopadu 2024 vydalo novou desku Vysočany. Michal Cimala patří mezi autory propojené bezprostředně se svou dobou. V sochařské a malířské práci tematizuje nadšení i úzkost ze současnosti, která je předobrazem nejisté budoucnosti. Ta může být očima Cimaly čímkoliv mezi progresivním technologickým zázrakem, lidskou apokalypsou a vyprahlou pustinou. Umění a celá kultura jsou, zdá se, napadeny jakýmsi rozkladným virem, který umrtvuje živé a zživotňuje anorganické. Ožívají tu robotická těla, antropomorfní stroje, fantomatické vzpomínky na budoucnost. Skutečný lidský rozměr se ale z imitačního systému vytrácí. Kultura se transformuje v technologickou reprodukční mašinérii zahlcující svět odpadem, kterým se stávají dějiny samotného únavného reprodukování. …zhmotňuje a zpřítomňuje představy o situaci permanentní transformace projevující se neustálou těkavostí forem, kolážováním materiálů a hybridním bujením, ale i smyslem pro perverzní hravost, z níž se na způsob superhrdinů rodí rozmanití mutanti ztělesňující narušenou imaginaci. Nic tu není stálé a navždy. Ze všeho nového a progresivního, co se exponuje v této chvíli, v tomto okamžiku, promlouvá zítřejší zatracení a smrt. Jsou to sochy „vanitas“, „mementa“, ale také sochy „pokušitelé“, svádějící k opojné jízdě časem, která slibuje a přemazává jakákoliv vnitřní či vnější omezení. Co bude potom, není podstatné, podstatná je současnost, tu je nutné bezohledně vytěžit, i kdyby to znamenalo zítřejší pád.

https://www.svatojanskavez.cz/

Objekt Neosynapse v sobě kombinuje dva základní momenty – sochařskou práci s vytýčenými druhy materiálů a myšlenkové prolnutí se silně vertikálním prostorem a důrazem na téma času. Svatojánská věž, hostitelský objekt tohoto site specifik projektu, tu stojí rozkročena v době od středověku přes blízkou minulost do současnosti a dál. Jako „maják“ staletí zůstala, zachována a uchráněna masivním
a necitlivým proměnám v rámci socialistické koncepce urbanismu. Jako jedna z mála. A zároveň se stala svědkem, který dokáže shora, z nadhledu podávat svědectví

o nenávratnosti a nabourání identity místa a města.

S touto perzonifikací věže-svědka pracuje i objekt Neosynapse, který se snaží zjevit jak časové linie, v nichž se tady ocitáme, tak i ponor do vnitřků myšlenkových žil, tkání a nervových zakončení, s kterými se stavba v čase protíná a proplétá.    

Stejně propletené mají být i hlavní linie samotného díla. Zhruba osmimetrový objekt by měl být zavěšen přes tři mezipatra věže, přičemž návštěvníci s ním a jeho jednotlivými prvky mohou stoupat při cestě vzhůru.

CV / MICHAL CIMALA /*1975 / Havířov Sochař, malíř, designér a hudebník. V letech 1989-1993 absolvoval SUPŠ (Ateliér Kov a šperk, prof. Vratislav K. Novák). Mezi lety 2006-2024 působil jako odborný asistent v ateliéru Socha I (Jaroslav Róna, Lukáš Rittstein). Má za sebou řadu stáží a rezidenčních pobytů v zahraničí (Milán, Berlín, San Francisco atd.). Patří do okruhu zakladatelů a autorů úspěšné pražské Trafo Gallery. Společně s Petrem Voříškem působí v hudebním tělese Roxorm3n (jako Udo Kraft), které v listopadu 2024 vydalo novou desku Vysočany. Michal Cimala patří mezi autory propojené bezprostředně se svou dobou. V sochařské a malířské práci tematizuje nadšení i úzkost ze současnosti, která je předobrazem nejisté budoucnosti. Ta může být očima Cimaly čímkoliv mezi progresivním technologickým zázrakem, lidskou apokalypsou a vyprahlou pustinou. Umění a celá kultura jsou, zdá se, napadeny jakýmsi rozkladným virem, který umrtvuje živé a zživotňuje anorganické. Ožívají tu robotická těla, antropomorfní stroje, fantomatické vzpomínky na budoucnost. Skutečný lidský rozměr se ale z imitačního systému vytrácí. Kultura se transformuje v technologickou reprodukční mašinérii zahlcující svět odpadem, kterým se stávají dějiny samotného únavného reprodukování. …zhmotňuje a zpřítomňuje představy o situaci permanentní transformace projevující se neustálou těkavostí forem, kolážováním materiálů a hybridním bujením, ale i smyslem pro perverzní hravost, z níž se na způsob superhrdinů rodí rozmanití mutanti ztělesňující narušenou imaginaci. Nic tu není stálé a navždy. Ze všeho nového a progresivního, co se exponuje v této chvíli, v tomto okamžiku, promlouvá zítřejší zatracení a smrt. Jsou to sochy „vanitas“, „mementa“, ale také sochy „pokušitelé“, svádějící k opojné jízdě časem, která slibuje a přemazává jakákoliv vnitřní či vnější omezení. Co bude potom, není podstatné, podstatná je současnost, tu je nutné bezohledně vytěžit, i kdyby to znamenalo zítřejší pád.

https://www.svatojanskavez.cz/

Objekt Neosynapse v sobě kombinuje dva základní momenty – sochařskou práci s vytýčenými druhy materiálů a myšlenkové prolnutí se silně vertikálním prostorem a důrazem na téma času. Svatojánská věž, hostitelský objekt tohoto site specifik projektu, tu stojí rozkročena v době od středověku přes blízkou minulost do současnosti a dál. Jako „maják“ staletí zůstala, zachována a uchráněna masivním
a necitlivým proměnám v rámci socialistické koncepce urbanismu. Jako jedna z mála. A zároveň se stala svědkem, který dokáže shora, z nadhledu podávat svědectví

o nenávratnosti a nabourání identity místa a města.

S touto perzonifikací věže-svědka pracuje i objekt Neosynapse, který se snaží zjevit jak časové linie, v nichž se tady ocitáme, tak i ponor do vnitřků myšlenkových žil, tkání a nervových zakončení, s kterými se stavba v čase protíná a proplétá.    

Stejně propletené mají být i hlavní linie samotného díla. Zhruba osmimetrový objekt by měl být zavěšen přes tři mezipatra věže, přičemž návštěvníci s ním a jeho jednotlivými prvky mohou stoupat při cestě vzhůru.

CV / MICHAL CIMALA /*1975 / Havířov Sochař, malíř, designér a hudebník. V letech 1989-1993 absolvoval SUPŠ (Ateliér Kov a šperk, prof. Vratislav K. Novák). Mezi lety 2006-2024 působil jako odborný asistent v ateliéru Socha I (Jaroslav Róna, Lukáš Rittstein). Má za sebou řadu stáží a rezidenčních pobytů v zahraničí (Milán, Berlín, San Francisco atd.). Patří do okruhu zakladatelů a autorů úspěšné pražské Trafo Gallery. Společně s Petrem Voříškem působí v hudebním tělese Roxorm3n (jako Udo Kraft), které v listopadu 2024 vydalo novou desku Vysočany. Michal Cimala patří mezi autory propojené bezprostředně se svou dobou. V sochařské a malířské práci tematizuje nadšení i úzkost ze současnosti, která je předobrazem nejisté budoucnosti. Ta může být očima Cimaly čímkoliv mezi progresivním technologickým zázrakem, lidskou apokalypsou a vyprahlou pustinou. Umění a celá kultura jsou, zdá se, napadeny jakýmsi rozkladným virem, který umrtvuje živé a zživotňuje anorganické. Ožívají tu robotická těla, antropomorfní stroje, fantomatické vzpomínky na budoucnost. Skutečný lidský rozměr se ale z imitačního systému vytrácí. Kultura se transformuje v technologickou reprodukční mašinérii zahlcující svět odpadem, kterým se stávají dějiny samotného únavného reprodukování. …zhmotňuje a zpřítomňuje představy o situaci permanentní transformace projevující se neustálou těkavostí forem, kolážováním materiálů a hybridním bujením, ale i smyslem pro perverzní hravost, z níž se na způsob superhrdinů rodí rozmanití mutanti ztělesňující narušenou imaginaci. Nic tu není stálé a navždy. Ze všeho nového a progresivního, co se exponuje v této chvíli, v tomto okamžiku, promlouvá zítřejší zatracení a smrt. Jsou to sochy „vanitas“, „mementa“, ale také sochy „pokušitelé“, svádějící k opojné jízdě časem, která slibuje a přemazává jakákoliv vnitřní či vnější omezení. Co bude potom, není podstatné, podstatná je současnost, tu je nutné bezohledně vytěžit, i kdyby to znamenalo zítřejší pád.

https://www.svatojanskavez.cz/

Objekt Neosynapse v sobě kombinuje dva základní momenty – sochařskou práci s vytýčenými druhy materiálů a myšlenkové prolnutí se silně vertikálním prostorem a důrazem na téma času. Svatojánská věž, hostitelský objekt tohoto site specifik projektu, tu stojí rozkročena v době od středověku přes blízkou minulost do současnosti a dál. Jako „maják“ staletí zůstala, zachována a uchráněna masivním
a necitlivým proměnám v rámci socialistické koncepce urbanismu. Jako jedna z mála. A zároveň se stala svědkem, který dokáže shora, z nadhledu podávat svědectví

o nenávratnosti a nabourání identity místa a města.

S touto perzonifikací věže-svědka pracuje i objekt Neosynapse, který se snaží zjevit jak časové linie, v nichž se tady ocitáme, tak i ponor do vnitřků myšlenkových žil, tkání a nervových zakončení, s kterými se stavba v čase protíná a proplétá.    

Stejně propletené mají být i hlavní linie samotného díla. Zhruba osmimetrový objekt by měl být zavěšen přes tři mezipatra věže, přičemž návštěvníci s ním a jeho jednotlivými prvky mohou stoupat při cestě vzhůru.

CV / MICHAL CIMALA /*1975 / Havířov Sochař, malíř, designér a hudebník. V letech 1989-1993 absolvoval SUPŠ (Ateliér Kov a šperk, prof. Vratislav K. Novák). Mezi lety 2006-2024 působil jako odborný asistent v ateliéru Socha I (Jaroslav Róna, Lukáš Rittstein). Má za sebou řadu stáží a rezidenčních pobytů v zahraničí (Milán, Berlín, San Francisco atd.). Patří do okruhu zakladatelů a autorů úspěšné pražské Trafo Gallery. Společně s Petrem Voříškem působí v hudebním tělese Roxorm3n (jako Udo Kraft), které v listopadu 2024 vydalo novou desku Vysočany. Michal Cimala patří mezi autory propojené bezprostředně se svou dobou. V sochařské a malířské práci tematizuje nadšení i úzkost ze současnosti, která je předobrazem nejisté budoucnosti. Ta může být očima Cimaly čímkoliv mezi progresivním technologickým zázrakem, lidskou apokalypsou a vyprahlou pustinou. Umění a celá kultura jsou, zdá se, napadeny jakýmsi rozkladným virem, který umrtvuje živé a zživotňuje anorganické. Ožívají tu robotická těla, antropomorfní stroje, fantomatické vzpomínky na budoucnost. Skutečný lidský rozměr se ale z imitačního systému vytrácí. Kultura se transformuje v technologickou reprodukční mašinérii zahlcující svět odpadem, kterým se stávají dějiny samotného únavného reprodukování. …zhmotňuje a zpřítomňuje představy o situaci permanentní transformace projevující se neustálou těkavostí forem, kolážováním materiálů a hybridním bujením, ale i smyslem pro perverzní hravost, z níž se na způsob superhrdinů rodí rozmanití mutanti ztělesňující narušenou imaginaci. Nic tu není stálé a navždy. Ze všeho nového a progresivního, co se exponuje v této chvíli, v tomto okamžiku, promlouvá zítřejší zatracení a smrt. Jsou to sochy „vanitas“, „mementa“, ale také sochy „pokušitelé“, svádějící k opojné jízdě časem, která slibuje a přemazává jakákoliv vnitřní či vnější omezení. Co bude potom, není podstatné, podstatná je současnost, tu je nutné bezohledně vytěžit, i kdyby to znamenalo zítřejší pád.

https://www.svatojanskavez.cz/

Objekt Neosynapse v sobě kombinuje dva základní momenty – sochařskou práci s vytýčenými druhy materiálů a myšlenkové prolnutí se silně vertikálním prostorem a důrazem na téma času. Svatojánská věž, hostitelský objekt tohoto site specifik projektu, tu stojí rozkročena v době od středověku přes blízkou minulost do současnosti a dál. Jako „maják“ staletí zůstala, zachována a uchráněna masivním
a necitlivým proměnám v rámci socialistické koncepce urbanismu. Jako jedna z mála. A zároveň se stala svědkem, který dokáže shora, z nadhledu podávat svědectví

o nenávratnosti a nabourání identity místa a města.

S touto perzonifikací věže-svědka pracuje i objekt Neosynapse, který se snaží zjevit jak časové linie, v nichž se tady ocitáme, tak i ponor do vnitřků myšlenkových žil, tkání a nervových zakončení, s kterými se stavba v čase protíná a proplétá.    

Stejně propletené mají být i hlavní linie samotného díla. Zhruba osmimetrový objekt by měl být zavěšen přes tři mezipatra věže, přičemž návštěvníci s ním a jeho jednotlivými prvky mohou stoupat při cestě vzhůru.

CV / MICHAL CIMALA /*1975 / Havířov Sochař, malíř, designér a hudebník. V letech 1989-1993 absolvoval SUPŠ (Ateliér Kov a šperk, prof. Vratislav K. Novák). Mezi lety 2006-2024 působil jako odborný asistent v ateliéru Socha I (Jaroslav Róna, Lukáš Rittstein). Má za sebou řadu stáží a rezidenčních pobytů v zahraničí (Milán, Berlín, San Francisco atd.). Patří do okruhu zakladatelů a autorů úspěšné pražské Trafo Gallery. Společně s Petrem Voříškem působí v hudebním tělese Roxorm3n (jako Udo Kraft), které v listopadu 2024 vydalo novou desku Vysočany. Michal Cimala patří mezi autory propojené bezprostředně se svou dobou. V sochařské a malířské práci tematizuje nadšení i úzkost ze současnosti, která je předobrazem nejisté budoucnosti. Ta může být očima Cimaly čímkoliv mezi progresivním technologickým zázrakem, lidskou apokalypsou a vyprahlou pustinou. Umění a celá kultura jsou, zdá se, napadeny jakýmsi rozkladným virem, který umrtvuje živé a zživotňuje anorganické. Ožívají tu robotická těla, antropomorfní stroje, fantomatické vzpomínky na budoucnost. Skutečný lidský rozměr se ale z imitačního systému vytrácí. Kultura se transformuje v technologickou reprodukční mašinérii zahlcující svět odpadem, kterým se stávají dějiny samotného únavného reprodukování. …zhmotňuje a zpřítomňuje představy o situaci permanentní transformace projevující se neustálou těkavostí forem, kolážováním materiálů a hybridním bujením, ale i smyslem pro perverzní hravost, z níž se na způsob superhrdinů rodí rozmanití mutanti ztělesňující narušenou imaginaci. Nic tu není stálé a navždy. Ze všeho nového a progresivního, co se exponuje v této chvíli, v tomto okamžiku, promlouvá zítřejší zatracení a smrt. Jsou to sochy „vanitas“, „mementa“, ale také sochy „pokušitelé“, svádějící k opojné jízdě časem, která slibuje a přemazává jakákoliv vnitřní či vnější omezení. Co bude potom, není podstatné, podstatná je současnost, tu je nutné bezohledně vytěžit, i kdyby to znamenalo zítřejší pád.

https://www.svatojanskavez.cz/

Objekt Neosynapse v sobě kombinuje dva základní momenty – sochařskou práci s vytýčenými druhy materiálů a myšlenkové prolnutí se silně vertikálním prostorem a důrazem na téma času. Svatojánská věž, hostitelský objekt tohoto site specifik projektu, tu stojí rozkročena v době od středověku přes blízkou minulost do současnosti a dál. Jako „maják“ staletí zůstala, zachována a uchráněna masivním
a necitlivým proměnám v rámci socialistické koncepce urbanismu. Jako jedna z mála. A zároveň se stala svědkem, který dokáže shora, z nadhledu podávat svědectví

o nenávratnosti a nabourání identity místa a města.

S touto perzonifikací věže-svědka pracuje i objekt Neosynapse, který se snaží zjevit jak časové linie, v nichž se tady ocitáme, tak i ponor do vnitřků myšlenkových žil, tkání a nervových zakončení, s kterými se stavba v čase protíná a proplétá.    

Stejně propletené mají být i hlavní linie samotného díla. Zhruba osmimetrový objekt by měl být zavěšen přes tři mezipatra věže, přičemž návštěvníci s ním a jeho jednotlivými prvky mohou stoupat při cestě vzhůru.

CV / MICHAL CIMALA /*1975 / Havířov Sochař, malíř, designér a hudebník. V letech 1989-1993 absolvoval SUPŠ (Ateliér Kov a šperk, prof. Vratislav K. Novák). Mezi lety 2006-2024 působil jako odborný asistent v ateliéru Socha I (Jaroslav Róna, Lukáš Rittstein). Má za sebou řadu stáží a rezidenčních pobytů v zahraničí (Milán, Berlín, San Francisco atd.). Patří do okruhu zakladatelů a autorů úspěšné pražské Trafo Gallery. Společně s Petrem Voříškem působí v hudebním tělese Roxorm3n (jako Udo Kraft), které v listopadu 2024 vydalo novou desku Vysočany. Michal Cimala patří mezi autory propojené bezprostředně se svou dobou. V sochařské a malířské práci tematizuje nadšení i úzkost ze současnosti, která je předobrazem nejisté budoucnosti. Ta může být očima Cimaly čímkoliv mezi progresivním technologickým zázrakem, lidskou apokalypsou a vyprahlou pustinou. Umění a celá kultura jsou, zdá se, napadeny jakýmsi rozkladným virem, který umrtvuje živé a zživotňuje anorganické. Ožívají tu robotická těla, antropomorfní stroje, fantomatické vzpomínky na budoucnost. Skutečný lidský rozměr se ale z imitačního systému vytrácí. Kultura se transformuje v technologickou reprodukční mašinérii zahlcující svět odpadem, kterým se stávají dějiny samotného únavného reprodukování. …zhmotňuje a zpřítomňuje představy o situaci permanentní transformace projevující se neustálou těkavostí forem, kolážováním materiálů a hybridním bujením, ale i smyslem pro perverzní hravost, z níž se na způsob superhrdinů rodí rozmanití mutanti ztělesňující narušenou imaginaci. Nic tu není stálé a navždy. Ze všeho nového a progresivního, co se exponuje v této chvíli, v tomto okamžiku, promlouvá zítřejší zatracení a smrt. Jsou to sochy „vanitas“, „mementa“, ale také sochy „pokušitelé“, svádějící k opojné jízdě časem, která slibuje a přemazává jakákoliv vnitřní či vnější omezení. Co bude potom, není podstatné, podstatná je současnost, tu je nutné bezohledně vytěžit, i kdyby to znamenalo zítřejší pád.

https://www.svatojanskavez.cz/

Objekt Neosynapse v sobě kombinuje dva základní momenty – sochařskou práci s vytýčenými druhy materiálů a myšlenkové prolnutí se silně vertikálním prostorem a důrazem na téma času. Svatojánská věž, hostitelský objekt tohoto site specifik projektu, tu stojí rozkročena v době od středověku přes blízkou minulost do současnosti a dál. Jako „maják“ staletí zůstala, zachována a uchráněna masivním
a necitlivým proměnám v rámci socialistické koncepce urbanismu. Jako jedna z mála. A zároveň se stala svědkem, který dokáže shora, z nadhledu podávat svědectví

o nenávratnosti a nabourání identity místa a města.

S touto perzonifikací věže-svědka pracuje i objekt Neosynapse, který se snaží zjevit jak časové linie, v nichž se tady ocitáme, tak i ponor do vnitřků myšlenkových žil, tkání a nervových zakončení, s kterými se stavba v čase protíná a proplétá.    

Stejně propletené mají být i hlavní linie samotného díla. Zhruba osmimetrový objekt by měl být zavěšen přes tři mezipatra věže, přičemž návštěvníci s ním a jeho jednotlivými prvky mohou stoupat při cestě vzhůru.

CV / MICHAL CIMALA /*1975 / Havířov Sochař, malíř, designér a hudebník. V letech 1989-1993 absolvoval SUPŠ (Ateliér Kov a šperk, prof. Vratislav K. Novák). Mezi lety 2006-2024 působil jako odborný asistent v ateliéru Socha I (Jaroslav Róna, Lukáš Rittstein). Má za sebou řadu stáží a rezidenčních pobytů v zahraničí (Milán, Berlín, San Francisco atd.). Patří do okruhu zakladatelů a autorů úspěšné pražské Trafo Gallery. Společně s Petrem Voříškem působí v hudebním tělese Roxorm3n (jako Udo Kraft), které v listopadu 2024 vydalo novou desku Vysočany. Michal Cimala patří mezi autory propojené bezprostředně se svou dobou. V sochařské a malířské práci tematizuje nadšení i úzkost ze současnosti, která je předobrazem nejisté budoucnosti. Ta může být očima Cimaly čímkoliv mezi progresivním technologickým zázrakem, lidskou apokalypsou a vyprahlou pustinou. Umění a celá kultura jsou, zdá se, napadeny jakýmsi rozkladným virem, který umrtvuje živé a zživotňuje anorganické. Ožívají tu robotická těla, antropomorfní stroje, fantomatické vzpomínky na budoucnost. Skutečný lidský rozměr se ale z imitačního systému vytrácí. Kultura se transformuje v technologickou reprodukční mašinérii zahlcující svět odpadem, kterým se stávají dějiny samotného únavného reprodukování. …zhmotňuje a zpřítomňuje představy o situaci permanentní transformace projevující se neustálou těkavostí forem, kolážováním materiálů a hybridním bujením, ale i smyslem pro perverzní hravost, z níž se na způsob superhrdinů rodí rozmanití mutanti ztělesňující narušenou imaginaci. Nic tu není stálé a navždy. Ze všeho nového a progresivního, co se exponuje v této chvíli, v tomto okamžiku, promlouvá zítřejší zatracení a smrt. Jsou to sochy „vanitas“, „mementa“, ale také sochy „pokušitelé“, svádějící k opojné jízdě časem, která slibuje a přemazává jakákoliv vnitřní či vnější omezení. Co bude potom, není podstatné, podstatná je současnost, tu je nutné bezohledně vytěžit, i kdyby to znamenalo zítřejší pád.

https://www.svatojanskavez.cz/

Objekt Neosynapse v sobě kombinuje dva základní momenty – sochařskou práci s vytýčenými druhy materiálů a myšlenkové prolnutí se silně vertikálním prostorem a důrazem na téma času. Svatojánská věž, hostitelský objekt tohoto site specifik projektu, tu stojí rozkročena v době od středověku přes blízkou minulost do současnosti a dál. Jako „maják“ staletí zůstala, zachována a uchráněna masivním
a necitlivým proměnám v rámci socialistické koncepce urbanismu. Jako jedna z mála. A zároveň se stala svědkem, který dokáže shora, z nadhledu podávat svědectví

o nenávratnosti a nabourání identity místa a města.

S touto perzonifikací věže-svědka pracuje i objekt Neosynapse, který se snaží zjevit jak časové linie, v nichž se tady ocitáme, tak i ponor do vnitřků myšlenkových žil, tkání a nervových zakončení, s kterými se stavba v čase protíná a proplétá.    

Stejně propletené mají být i hlavní linie samotného díla. Zhruba osmimetrový objekt by měl být zavěšen přes tři mezipatra věže, přičemž návštěvníci s ním a jeho jednotlivými prvky mohou stoupat při cestě vzhůru.

CV / MICHAL CIMALA /*1975 / Havířov Sochař, malíř, designér a hudebník. V letech 1989-1993 absolvoval SUPŠ (Ateliér Kov a šperk, prof. Vratislav K. Novák). Mezi lety 2006-2024 působil jako odborný asistent v ateliéru Socha I (Jaroslav Róna, Lukáš Rittstein). Má za sebou řadu stáží a rezidenčních pobytů v zahraničí (Milán, Berlín, San Francisco atd.). Patří do okruhu zakladatelů a autorů úspěšné pražské Trafo Gallery. Společně s Petrem Voříškem působí v hudebním tělese Roxorm3n (jako Udo Kraft), které v listopadu 2024 vydalo novou desku Vysočany. Michal Cimala patří mezi autory propojené bezprostředně se svou dobou. V sochařské a malířské práci tematizuje nadšení i úzkost ze současnosti, která je předobrazem nejisté budoucnosti. Ta může být očima Cimaly čímkoliv mezi progresivním technologickým zázrakem, lidskou apokalypsou a vyprahlou pustinou. Umění a celá kultura jsou, zdá se, napadeny jakýmsi rozkladným virem, který umrtvuje živé a zživotňuje anorganické. Ožívají tu robotická těla, antropomorfní stroje, fantomatické vzpomínky na budoucnost. Skutečný lidský rozměr se ale z imitačního systému vytrácí. Kultura se transformuje v technologickou reprodukční mašinérii zahlcující svět odpadem, kterým se stávají dějiny samotného únavného reprodukování. …zhmotňuje a zpřítomňuje představy o situaci permanentní transformace projevující se neustálou těkavostí forem, kolážováním materiálů a hybridním bujením, ale i smyslem pro perverzní hravost, z níž se na způsob superhrdinů rodí rozmanití mutanti ztělesňující narušenou imaginaci. Nic tu není stálé a navždy. Ze všeho nového a progresivního, co se exponuje v této chvíli, v tomto okamžiku, promlouvá zítřejší zatracení a smrt. Jsou to sochy „vanitas“, „mementa“, ale také sochy „pokušitelé“, svádějící k opojné jízdě časem, která slibuje a přemazává jakákoliv vnitřní či vnější omezení. Co bude potom, není podstatné, podstatná je současnost, tu je nutné bezohledně vytěžit, i kdyby to znamenalo zítřejší pád.

https://www.svatojanskavez.cz/

Objekt Neosynapse v sobě kombinuje dva základní momenty – sochařskou práci s vytýčenými druhy materiálů a myšlenkové prolnutí se silně vertikálním prostorem a důrazem na téma času. Svatojánská věž, hostitelský objekt tohoto site specifik projektu, tu stojí rozkročena v době od středověku přes blízkou minulost do současnosti a dál. Jako „maják“ staletí zůstala, zachována a uchráněna masivním
a necitlivým proměnám v rámci socialistické koncepce urbanismu. Jako jedna z mála. A zároveň se stala svědkem, který dokáže shora, z nadhledu podávat svědectví

o nenávratnosti a nabourání identity místa a města.

S touto perzonifikací věže-svědka pracuje i objekt Neosynapse, který se snaží zjevit jak časové linie, v nichž se tady ocitáme, tak i ponor do vnitřků myšlenkových žil, tkání a nervových zakončení, s kterými se stavba v čase protíná a proplétá.    

Stejně propletené mají být i hlavní linie samotného díla. Zhruba osmimetrový objekt by měl být zavěšen přes tři mezipatra věže, přičemž návštěvníci s ním a jeho jednotlivými prvky mohou stoupat při cestě vzhůru.

CV / MICHAL CIMALA /*1975 / Havířov Sochař, malíř, designér a hudebník. V letech 1989-1993 absolvoval SUPŠ (Ateliér Kov a šperk, prof. Vratislav K. Novák). Mezi lety 2006-2024 působil jako odborný asistent v ateliéru Socha I (Jaroslav Róna, Lukáš Rittstein). Má za sebou řadu stáží a rezidenčních pobytů v zahraničí (Milán, Berlín, San Francisco atd.). Patří do okruhu zakladatelů a autorů úspěšné pražské Trafo Gallery. Společně s Petrem Voříškem působí v hudebním tělese Roxorm3n (jako Udo Kraft), které v listopadu 2024 vydalo novou desku Vysočany. Michal Cimala patří mezi autory propojené bezprostředně se svou dobou. V sochařské a malířské práci tematizuje nadšení i úzkost ze současnosti, která je předobrazem nejisté budoucnosti. Ta může být očima Cimaly čímkoliv mezi progresivním technologickým zázrakem, lidskou apokalypsou a vyprahlou pustinou. Umění a celá kultura jsou, zdá se, napadeny jakýmsi rozkladným virem, který umrtvuje živé a zživotňuje anorganické. Ožívají tu robotická těla, antropomorfní stroje, fantomatické vzpomínky na budoucnost. Skutečný lidský rozměr se ale z imitačního systému vytrácí. Kultura se transformuje v technologickou reprodukční mašinérii zahlcující svět odpadem, kterým se stávají dějiny samotného únavného reprodukování. …zhmotňuje a zpřítomňuje představy o situaci permanentní transformace projevující se neustálou těkavostí forem, kolážováním materiálů a hybridním bujením, ale i smyslem pro perverzní hravost, z níž se na způsob superhrdinů rodí rozmanití mutanti ztělesňující narušenou imaginaci. Nic tu není stálé a navždy. Ze všeho nového a progresivního, co se exponuje v této chvíli, v tomto okamžiku, promlouvá zítřejší zatracení a smrt. Jsou to sochy „vanitas“, „mementa“, ale také sochy „pokušitelé“, svádějící k opojné jízdě časem, která slibuje a přemazává jakákoliv vnitřní či vnější omezení. Co bude potom, není podstatné, podstatná je současnost, tu je nutné bezohledně vytěžit, i kdyby to znamenalo zítřejší pád.

https://www.svatojanskavez.cz/

Objekt Neosynapse v sobě kombinuje dva základní momenty – sochařskou práci s vytýčenými druhy materiálů a myšlenkové prolnutí se silně vertikálním prostorem a důrazem na téma času. Svatojánská věž, hostitelský objekt tohoto site specifik projektu, tu stojí rozkročena v době od středověku přes blízkou minulost do současnosti a dál. Jako „maják“ staletí zůstala, zachována a uchráněna masivním
a necitlivým proměnám v rámci socialistické koncepce urbanismu. Jako jedna z mála. A zároveň se stala svědkem, který dokáže shora, z nadhledu podávat svědectví

o nenávratnosti a nabourání identity místa a města.

S touto perzonifikací věže-svědka pracuje i objekt Neosynapse, který se snaží zjevit jak časové linie, v nichž se tady ocitáme, tak i ponor do vnitřků myšlenkových žil, tkání a nervových zakončení, s kterými se stavba v čase protíná a proplétá.    

Stejně propletené mají být i hlavní linie samotného díla. Zhruba osmimetrový objekt by měl být zavěšen přes tři mezipatra věže, přičemž návštěvníci s ním a jeho jednotlivými prvky mohou stoupat při cestě vzhůru.

CV / MICHAL CIMALA /*1975 / Havířov Sochař, malíř, designér a hudebník. V letech 1989-1993 absolvoval SUPŠ (Ateliér Kov a šperk, prof. Vratislav K. Novák). Mezi lety 2006-2024 působil jako odborný asistent v ateliéru Socha I (Jaroslav Róna, Lukáš Rittstein). Má za sebou řadu stáží a rezidenčních pobytů v zahraničí (Milán, Berlín, San Francisco atd.). Patří do okruhu zakladatelů a autorů úspěšné pražské Trafo Gallery. Společně s Petrem Voříškem působí v hudebním tělese Roxorm3n (jako Udo Kraft), které v listopadu 2024 vydalo novou desku Vysočany. Michal Cimala patří mezi autory propojené bezprostředně se svou dobou. V sochařské a malířské práci tematizuje nadšení i úzkost ze současnosti, která je předobrazem nejisté budoucnosti. Ta může být očima Cimaly čímkoliv mezi progresivním technologickým zázrakem, lidskou apokalypsou a vyprahlou pustinou. Umění a celá kultura jsou, zdá se, napadeny jakýmsi rozkladným virem, který umrtvuje živé a zživotňuje anorganické. Ožívají tu robotická těla, antropomorfní stroje, fantomatické vzpomínky na budoucnost. Skutečný lidský rozměr se ale z imitačního systému vytrácí. Kultura se transformuje v technologickou reprodukční mašinérii zahlcující svět odpadem, kterým se stávají dějiny samotného únavného reprodukování. …zhmotňuje a zpřítomňuje představy o situaci permanentní transformace projevující se neustálou těkavostí forem, kolážováním materiálů a hybridním bujením, ale i smyslem pro perverzní hravost, z níž se na způsob superhrdinů rodí rozmanití mutanti ztělesňující narušenou imaginaci. Nic tu není stálé a navždy. Ze všeho nového a progresivního, co se exponuje v této chvíli, v tomto okamžiku, promlouvá zítřejší zatracení a smrt. Jsou to sochy „vanitas“, „mementa“, ale také sochy „pokušitelé“, svádějící k opojné jízdě časem, která slibuje a přemazává jakákoliv vnitřní či vnější omezení. Co bude potom, není podstatné, podstatná je současnost, tu je nutné bezohledně vytěžit, i kdyby to znamenalo zítřejší pád.

https://www.svatojanskavez.cz/

Objekt Neosynapse v sobě kombinuje dva základní momenty – sochařskou práci s vytýčenými druhy materiálů a myšlenkové prolnutí se silně vertikálním prostorem a důrazem na téma času. Svatojánská věž, hostitelský objekt tohoto site specifik projektu, tu stojí rozkročena v době od středověku přes blízkou minulost do současnosti a dál. Jako „maják“ staletí zůstala, zachována a uchráněna masivním
a necitlivým proměnám v rámci socialistické koncepce urbanismu. Jako jedna z mála. A zároveň se stala svědkem, který dokáže shora, z nadhledu podávat svědectví

o nenávratnosti a nabourání identity místa a města.

S touto perzonifikací věže-svědka pracuje i objekt Neosynapse, který se snaží zjevit jak časové linie, v nichž se tady ocitáme, tak i ponor do vnitřků myšlenkových žil, tkání a nervových zakončení, s kterými se stavba v čase protíná a proplétá.    

Stejně propletené mají být i hlavní linie samotného díla. Zhruba osmimetrový objekt by měl být zavěšen přes tři mezipatra věže, přičemž návštěvníci s ním a jeho jednotlivými prvky mohou stoupat při cestě vzhůru.

CV / MICHAL CIMALA /*1975 / Havířov Sochař, malíř, designér a hudebník. V letech 1989-1993 absolvoval SUPŠ (Ateliér Kov a šperk, prof. Vratislav K. Novák). Mezi lety 2006-2024 působil jako odborný asistent v ateliéru Socha I (Jaroslav Róna, Lukáš Rittstein). Má za sebou řadu stáží a rezidenčních pobytů v zahraničí (Milán, Berlín, San Francisco atd.). Patří do okruhu zakladatelů a autorů úspěšné pražské Trafo Gallery. Společně s Petrem Voříškem působí v hudebním tělese Roxorm3n (jako Udo Kraft), které v listopadu 2024 vydalo novou desku Vysočany. Michal Cimala patří mezi autory propojené bezprostředně se svou dobou. V sochařské a malířské práci tematizuje nadšení i úzkost ze současnosti, která je předobrazem nejisté budoucnosti. Ta může být očima Cimaly čímkoliv mezi progresivním technologickým zázrakem, lidskou apokalypsou a vyprahlou pustinou. Umění a celá kultura jsou, zdá se, napadeny jakýmsi rozkladným virem, který umrtvuje živé a zživotňuje anorganické. Ožívají tu robotická těla, antropomorfní stroje, fantomatické vzpomínky na budoucnost. Skutečný lidský rozměr se ale z imitačního systému vytrácí. Kultura se transformuje v technologickou reprodukční mašinérii zahlcující svět odpadem, kterým se stávají dějiny samotného únavného reprodukování. …zhmotňuje a zpřítomňuje představy o situaci permanentní transformace projevující se neustálou těkavostí forem, kolážováním materiálů a hybridním bujením, ale i smyslem pro perverzní hravost, z níž se na způsob superhrdinů rodí rozmanití mutanti ztělesňující narušenou imaginaci. Nic tu není stálé a navždy. Ze všeho nového a progresivního, co se exponuje v této chvíli, v tomto okamžiku, promlouvá zítřejší zatracení a smrt. Jsou to sochy „vanitas“, „mementa“, ale také sochy „pokušitelé“, svádějící k opojné jízdě časem, která slibuje a přemazává jakákoliv vnitřní či vnější omezení. Co bude potom, není podstatné, podstatná je současnost, tu je nutné bezohledně vytěžit, i kdyby to znamenalo zítřejší pád.

https://www.svatojanskavez.cz/

Objekt Neosynapse v sobě kombinuje dva základní momenty – sochařskou práci s vytýčenými druhy materiálů a myšlenkové prolnutí se silně vertikálním prostorem a důrazem na téma času. Svatojánská věž, hostitelský objekt tohoto site specifik projektu, tu stojí rozkročena v době od středověku přes blízkou minulost do současnosti a dál. Jako „maják“ staletí zůstala, zachována a uchráněna masivním
a necitlivým proměnám v rámci socialistické koncepce urbanismu. Jako jedna z mála. A zároveň se stala svědkem, který dokáže shora, z nadhledu podávat svědectví

o nenávratnosti a nabourání identity místa a města.

S touto perzonifikací věže-svědka pracuje i objekt Neosynapse, který se snaží zjevit jak časové linie, v nichž se tady ocitáme, tak i ponor do vnitřků myšlenkových žil, tkání a nervových zakončení, s kterými se stavba v čase protíná a proplétá.    

Stejně propletené mají být i hlavní linie samotného díla. Zhruba osmimetrový objekt by měl být zavěšen přes tři mezipatra věže, přičemž návštěvníci s ním a jeho jednotlivými prvky mohou stoupat při cestě vzhůru.

CV / MICHAL CIMALA /*1975 / Havířov Sochař, malíř, designér a hudebník. V letech 1989-1993 absolvoval SUPŠ (Ateliér Kov a šperk, prof. Vratislav K. Novák). Mezi lety 2006-2024 působil jako odborný asistent v ateliéru Socha I (Jaroslav Róna, Lukáš Rittstein). Má za sebou řadu stáží a rezidenčních pobytů v zahraničí (Milán, Berlín, San Francisco atd.). Patří do okruhu zakladatelů a autorů úspěšné pražské Trafo Gallery. Společně s Petrem Voříškem působí v hudebním tělese Roxorm3n (jako Udo Kraft), které v listopadu 2024 vydalo novou desku Vysočany. Michal Cimala patří mezi autory propojené bezprostředně se svou dobou. V sochařské a malířské práci tematizuje nadšení i úzkost ze současnosti, která je předobrazem nejisté budoucnosti. Ta může být očima Cimaly čímkoliv mezi progresivním technologickým zázrakem, lidskou apokalypsou a vyprahlou pustinou. Umění a celá kultura jsou, zdá se, napadeny jakýmsi rozkladným virem, který umrtvuje živé a zživotňuje anorganické. Ožívají tu robotická těla, antropomorfní stroje, fantomatické vzpomínky na budoucnost. Skutečný lidský rozměr se ale z imitačního systému vytrácí. Kultura se transformuje v technologickou reprodukční mašinérii zahlcující svět odpadem, kterým se stávají dějiny samotného únavného reprodukování. …zhmotňuje a zpřítomňuje představy o situaci permanentní transformace projevující se neustálou těkavostí forem, kolážováním materiálů a hybridním bujením, ale i smyslem pro perverzní hravost, z níž se na způsob superhrdinů rodí rozmanití mutanti ztělesňující narušenou imaginaci. Nic tu není stálé a navždy. Ze všeho nového a progresivního, co se exponuje v této chvíli, v tomto okamžiku, promlouvá zítřejší zatracení a smrt. Jsou to sochy „vanitas“, „mementa“, ale také sochy „pokušitelé“, svádějící k opojné jízdě časem, která slibuje a přemazává jakákoliv vnitřní či vnější omezení. Co bude potom, není podstatné, podstatná je současnost, tu je nutné bezohledně vytěžit, i kdyby to znamenalo zítřejší pád.

https://www.svatojanskavez.cz/